Nevím, jestli v jaderné elektrárně „fungují“ po nocích atomoví skřítci, podobně jako na poštovních pobočkách, co nám ještě zbyly, existují skřítci poštovní. Ale jisté je, že na hlubinných šachtách bývali Permoníci.

Ale už zřejmě nejsou, šachty dávno zlikvidovali. Až na jednu, nebo kolik nepatrných výjimek na Ostravsku, kde se ještě „dotěžuje.“

Je válka, levný plyn se místo sem dováží do Číny a Indie, a jelikož je nám cynicky bližší neekologická košile než zelený kabát – opět se navyšovala výroba v uhelných elektrárnách a teplárnách, které produkují hrozivých 40 procent potřeby. I to je ovšem pro naše nadstandardní zvyklosti málo. Ještě že k tomu máme pár jaderných bloků.

Není divu, že kdekdo propadá frustraci. Lékaři, kdyby směli, mohli by vyprávět. Převládajícím důvodem, proč se nám špatně usíná, je tíživost vědomí, že od vítězství zeleného obzoru už v příštích pětiletkách, se vzdalujeme.

Stále to ovšem není pro naši psychiku tak drastická rána, jakou utržili sousedi v Německu. U nich teď zavřeli několik posledních nenáviděných jaderných bloků. Plán je plán, dodržet se musel - dokonce termín likvidace neněmecky prodloužili o rok, ale co teď?

Všechno co svítilo a hřálo, „jelo“ na ruský gaz. A teď není. Dovoz odjinud je komplikovaný a drahý.

A k tomu beznákladové slunce svítí míň, než by mělo, ani ekologické větry nejsou té síly a časové výdrže, co bývaly.

Navzdory opatrnickému postoji vlády, začal největší energetický gigant likvidovat větrníky v místě, kde se pod nimi nacházejí kvanta hnědého uhlí, a to má přednost před turbínami závislými na větru. U nás mělo uhlí kdysi přednost taky, před starobylým Mostem. Už dávno není, důl rovněž.

Ale k těm skřítkům ze začátku. Ať u nás, nebo v dolech jinde - se v plné svěžesti dožívají až trojnásobku Jurečkova předpokladu lidského dožití, takže se nelze divit, že když se teď proslechlo, že na chvíli se v Německu znovu těžit bude, permoníci se zaktivizovali a vydali na svá někdejší působiště

A jelikož stejně jako haviři mají silně vyvinutý cit pro přeshraniční solidaritu, zaslali kolegům skřítkům z bývalých družebních šachet, rovněž odstaveným šílenstvím zeleného údělu, obrázek s pozdravem. Dokonce v jazyce místních horníků.

Přiložili i flešku s nahrávkou sborové písně v jejich podání, která podporuje hornickou profesi. Je parafrází kdysi populárního ruského popěvku s názvem Sólněčný den.(V ČSR se zpívalo v refrénu: Jen ať nám slunce svítí, jen ať..)

A němečtí permoníci (v českém překladu) teď pějí:

Ať slunce málo svítí
Ať vítr slabě duje
Ať jádro prokleté je
Horník tu navždy bude

Co na to čeští permoníci z OKD?