„To nám starej pěkně zavařil,“ postěžoval si premiér ministru školství, kterého v pátek odpoledne vzal do služebního auta jako spolupasažéra, stejně jako šéfa zdravotnictví.

Všichni jsou přece Brňáci, tak proč by každý měl cestovat domů sólo.

„Tedy vlastně to zavařil generál tobě, Miki,“ upřesnil premiér a možná i s náznakem škodolibosti se na ministra dlouze podíval. Ten vytřeštil oči, a nechápal:

„Mně? A čím, čím jako.“

„Pojedeš příští víkend na sjezd sudeťáků? „zvolil premiér neobvyklou dotazovou metodu.

„No, no pojedu.“

„A bude to v Bavorsku?“

„Bude, v Regensburgu, tedy v Řezně.“

„A jak tam pojedeš?“

„No, služebákem, je to přece služebka ne? Anebo mám snad jet autobusem, nebo obyčejným vlakem?“ namítl ironicky.“

„Ani jedno, ani druhé, ani třetí.“

„Ty myslíš, abych jel stopem, anebo se plahočit pěšky?
Pěšky bych musel vyjít už teď, protože z Brna je to přes 400 kiláků, a z Prahy přes 250.“

„Proč zrovna pěšky, Miki? A když už, tak celou trasu ne“, velkoryse nabízel premiér.

“Autobusem bys mohl dojet do Plzně, pak lokálkou k přechodu, a teprve pak jít těch sto kilometrů pěšky. V Řezně bys pak byl za tři dny.“

„Ježíš, to nemyslíš vážně?“, zazoufal ministr a hned se vytasil se zdravotní překážkou: “Já, já mám platfus. To bych neušel, viď Vlasto?“ obrátil se na kolegu.

Ten sice pochrupoval, ale okamžitě se zmátořil a přesvědčivě zvolal: “Léky budou v polovině května, ehm, června!“ A znovu zavřel oči.

„S tou pěší túrou to byl samozřejmě žertík, ale musíme vzít v úvahu, že generál jel přece do Bavorska na motorce, ne autem“ uklidňoval premiér ministra školství, což se mu nepříliš dařilo, neboť ten se urputně bránil dál.

„Na motorku nemám ani řidičák.“

„To by vadit nemuselo, Rakušan by ti ho vyřídil on – line i bez zkoušek, kdyby to ovšem bylo zapotřebí. Ale nebude, protože na motorce jet nemůžeš, to by vypadalo jako opičení po prezidentovi.“

Ministr úlevně polknul.




V pondělí odpoledne se ministr dostavil do garáží autoprovozu Strakovky.

“Je to jednoduchý, šéfe, tady na řídítkách máte možnost vybrat si rychlost 8, 12, 16, 20 a 25 kilometrů za hodinu. Ale nejlepší je těch šestnáct, to se na koloběžce nejlíp udržíte. A pozor, dojezd je něco málo přes dvacet kiláků. Nechcete si to na zahradě Strakovky vyzkoušet?“

„Petře, co to je za nesmysl jet na koloběžce?“, protestoval ministr u premiéra. „Vždyť s tím věčným dobíjením ani nestačím přijet.“

„Nebudeš dobíjet vůbec. Do Plzně pojedeš vlakem. Koloběžku, ale pořádně nabitou, samozřejmě vezmeš s sebou jako Mitgepäck, a v Plzni tě vyzvedne Berdík,“ instruoval premiér.

„Jakej Bertík?

„Bertík ne, B e r d í k Posselt, Berd Posselt. Je teď moc vstřícný, co ho starej tak vychválil. No, a Bert tě i s motorkou vezme k sobě do auta, a vysadí tě před Řeznem. Ty pak těch dvacet kilometrů bezpečně dojedeš, a necháš se fotit a natáčet do televize. A nezapomeň pořád zdůrazňovat, že jedeš na baterie, bezemisně, ne jako někdo..“

„To, to mám jmenovat?“ obával se ministr.

„Proboha ne, to má být neadresný šťouchanec. A taky musíš dát najevo, že na cestu sis vzal bavorskou koloběžku vyrobenou v BMW.

Možná, že nám fabrika pár kousků pošle darem - kdo ví, třeba i prezidenta obdarovali něčím emisním za propagaci značky - a kdyby těch koloběžek bylo osmnáct, aby na každého ministra vyšla, daly by se potom na zahradě Strakovky pořádat vládní koloběžkové závody.

Mohla by se z toho stát hezká tradice, aby i po letech si každý připomenul, co po mé vládě zůstalo.

Seš tam?“ Ozval se klakson, ministr se zřejmě začal s koloběžkou sžívat.