Lampárnu pražského Hlavního nádraží, jindy oázu klidu v jinak rušném provozu, zaplnila před polednem asi padesátka lidí.

Vypadali jako běžní cestující, kteří si snad spletli onu místnost s čekárnou.

„Tříčlenná rodina střední třídy,“ vyvolával „šéf“, který stál čelem ke skupině.

„Zde“, ozvalo se zezadu, a zřejmě manželé s dědečkem předstoupili před muže, který si je zkoumavě prohlédl, a pak řekl: „Dobrý.“

Z papíru vyvolával dál. „Podnikatel dobře situovaný s kufříkem na peníze.“

Z druhé řady vystoupil chlapík ve skvěle padnoucím obleku a v tmavých brýlích.

„Dobrý. Ale ty brýle sundat.“

„Provedu“, odpověděl podnikatel a strčil brýle do kapsičky saka.

„Student a studentka, výletníci.“

Ukázali se, poněkud pestře oblečeni, což připouštěl i mladík, když se šéfe zeptal:

“Není ta košile až moc barevná?“

„Ale kdepak, dneska je to přece normální,“ odvětil blahosklonně šéf.

„Trojice turistů.“

Ukázali se usedlejší muži ve slamácích s kufry, a to zjevně prázdnými, jak to bývá ve filmech.

„Ty kufry se k vám nehodí, vezměte si batohy!

„No jo, ale kde je máme vzít?“

„Tak radši buďte bez zavazadel. Tak Další! A to je manželský pár na svatební cestě. Tak se nám předveďte.“

Předstoupili ovšem manželé ve svatebním, žena dokonce se závojem, jakoby si odskočili z obřadní síně.

„No, no to snad ne, mínil jsem přece cestu po svatbě, ne při svatbě,“ rozčílil se šéf.

„Sportovec!“

Předvedl se muž v tričku, zjevný kulturista.

„Fajn. Akorát to tričko nemuselo být zrovna klubové – Dukla.“

„Dobře, tak si ho dám naruby.“

Pak ještě byla na řadě čtveřice studentů, pan profesor a botanik se síťkou na motýly.

Když se šéf začal netrpělivě rozhlížet, jakoby někdo ještě scházel, napochodovala do lampárny mladší žena s chlapcem předškolního věku a zamířila si to s provinilým výrazem k vedoucímu.

„Domníval jsem se, paní nadporučice, že budete dochvilnější,“ pokáral ženu, načež ona omluvně řekla:

Pardon, pane plukovníku, tady kluk dělal potíže, nechtělo se mu cestovat, takže jsem mu musela slíbit, že ho ve Vídni vezmu do Prátru na Ruské, ehm, na to Kolo velké, co tam mají.“

Plukovník si oddechl. Dostavila se i matka s předškolákem, jak bylo v seznamu.Zajištění naprosto spolehlivého osazenstva vagonu, jímž bude normálním spojem cestovat prezident, má z krku. Příslušníci ozbrojených složek v civilu nezklamou a vytvoří dokonalou iluzi běžných cestujících na lince Praha – Vídeň.

Když se během jízdy plukovník diskrétně zeptal prezidenta, zda je všechno v pořádku, generál vyžadoval jisté upřesnění v personální záležitosti.

„Když jsem šel k vagonu, měl jsem takový pocit, jakoby v kabině strojvedoucího byl ministr dopravy Kupka, a dokonce v uniformě železničáře.
Ale já jsem přece nechtěl žádná zvláštní opatření!“

Plukovník se zaskočit nenechal.

„Kupka. Jo, to ano. Ale to byl zaručeně bratr, on je z dvojčat,“ zachraňoval situaci plukovník.

„Aha. To ovšem znamená, že když má ministr někoho z rodiny u dráhy, tak je ve střetu zájmů. O tom si budu muset vážně promluvit s premiérem.„

Plukovníkova tvář zmodrala ještě víc než uniforma, kterou nosí většinou jen na povyšování.