Představme si, že předseda Fiala je šéfem vlády někdy v osmdesátých letech. Musel by být samozřejmě komunistou, také drtivá většina ministrů, až na jednoho lidovce a socialistu, aby se neřeklo.

Tím lidovcem by pochopitelně byl lidovec Jurečka, socialistou třeba superaktivní prof. Válek.

Vláda by se kvůli mnoha problémům a blamážím dostala do neudržitelné situace, kdy by jí hrozilo odvolání, a proto by premiér z ryze zdravotních důvodů sám požádal o zproštění funkce, čímž by i vláda jako celek skončila.

Ale co s „volnými“ kádry? Strana a straničky by nikoho padnout nenechaly.

Exprezident Fiala by byl jmenován velvyslancem v MLR a odstěhoval by se do Ulanbátaru.

Zbyněk Stajura by se stal ředitelem Ústřední výpočetní stanice.

Černochovou by sjezd Čs. svazu žen zvolil za předsedkyni, k čemuž by ji na místě gratulovala hostující předsedkyně sovětských žen, kosmonautka Těreškovová.

Vít Rakušan by stanul v čele Svazu pro spolupráci s armádou, populárního spolku radistů, modelářů, slepostřelců a dalších „sportů“, které podněcují zdravou bojovnost.

Marián Jurečka by se přesunul na ministerstvo zdravotnictví, čímž by nahradil profesora Válka. Ten by se stal Hlavním rentgenologem pro jihomoravský kraj.

Helena Langšádlová by nově zastávala důležitou funkci náměstkyní předsedy Středočeského krajského národního výboru pro matriční agendu a pohřebnictví.

Exministr Nekula by byl jmenován oborovým ředitelem českých cukrovarů.

Profesor Bek by v nové vládě zaujal pozici ministra kultury, když předtím působil jako ministr školství.

Exministr kultury Baxa, přezdívaný něžně papillon (motýlek) by se vrátil do Plzně a stal se ředitelem Městské knihovny.

Tak by se dalo fantazírovat dál, ale v nejlepším je rozumné přestat. Fialův kabinet vládne teď, a ne před čtyřiceti lety.

Premiéra ani nenapadne, aby se funkce vzdal, a tím podlehl zákeřnému volání opozice. Nehledě na to, že i zdraví má pevné. A není přece schizofrenik, aby z pozice předsedy nejsilnější a vedoucí strany z koalice SPOLU tlačil na sebe samého, aby odešel.

Ve sněmovně mají vládní poslanci jasnou převahu a není tudíž síly, která by mohla překazit kabinetu započaté dílo. Ministrům proto nehrozí, že by se dostali do situace, kdy nová, zjevně opoziční vláda, by se o jejich důstojně honorované využití ve státní sféře, nepostarala.