Vesele, jen vesele – v noci z úterý na středu se spustí operace DUNAJ
Dneska u nás vycházejí minimálně dvoje na sobě (vlastnicky) nezávislé noviny, které den co den publikují karikatury, respektive „skeče“ zesměšňující reálné aktuální počínání politiků.
Před pětapadesáti lety v roce 1968 se v tehdejších novinách karikatury sem tam objevovat začínaly.
Politické ledy tály a zdálo se, že následná obleva odnese svinstvo předchozích dvaceti let.
Jako karikaturistická stálice, držená však na uzdě, byl po celá léta barevný týdeník Dikobraz, vydávaný ústředním výborem komunistů.
Časopis ventiloval v satirické formě domácí komunální problémy a současně s velkým gustem dával obrazově na frak západnímu vojensko-průmyslovému komplexu.
Tamější politiky karikoval do podoby válečných štváčů, jimž však Sovětský svaz zpřeráží ruce, aby nemohli hodit atomovku na tábor míru a socialismu.
V osmašedesátém se ovšem i Dikobraz utrhl ze řetězu a linii působení v mezích zákona a mírného pokroku začal překračovat, a přitvrdil. Nebál se navézt nejenom do místní komunistické strany. Už si troufl zesměšnit i nerozborné spojence – a bylo proč.
Ti nemohli zkousnout, že Československo sice socialismus neodmítá, ale chce nějaký vlastní, nesovětský, prý s lidskou tváří. Proto celé jaro 68 bylo ve znamení stále větší nelibosti sovětů a později i otevřeného „napomínání“ Dubčeka a náznaků, že by neposlušnost nemusela pro něj skončit dobře.
A jak to viděli humoristé v onom i meteorologicky horkém létě? Čtrnáct (a ještě méně) dnů před tím, než většina Čechoslováků opojená uvolněním a přesvědčená, že změny už není možné zastavit, zažije šok z nočního zákeřného přívalu spojeneckých tanků.

Před pětapadesáti lety v roce 1968 se v tehdejších novinách karikatury sem tam objevovat začínaly.
Politické ledy tály a zdálo se, že následná obleva odnese svinstvo předchozích dvaceti let.

TYPICKÁ TITULNÍ STRANA, TENTOKRÁT Z DUBNA 1958. ČTENÁŘ UŽ PŘI LETMÉM POHLEDU NA ČASOPIS V TRAFICE VĚDĚL, ŽE MŮŽE KLIDNĚ SPÁT - Dikbraz 58
Časopis ventiloval v satirické formě domácí komunální problémy a současně s velkým gustem dával obrazově na frak západnímu vojensko-průmyslovému komplexu.
Tamější politiky karikoval do podoby válečných štváčů, jimž však Sovětský svaz zpřeráží ruce, aby nemohli hodit atomovku na tábor míru a socialismu.
V osmašedesátém se ovšem i Dikobraz utrhl ze řetězu a linii působení v mezích zákona a mírného pokroku začal překračovat, a přitvrdil. Nebál se navézt nejenom do místní komunistické strany. Už si troufl zesměšnit i nerozborné spojence – a bylo proč.
Ti nemohli zkousnout, že Československo sice socialismus neodmítá, ale chce nějaký vlastní, nesovětský, prý s lidskou tváří. Proto celé jaro 68 bylo ve znamení stále větší nelibosti sovětů a později i otevřeného „napomínání“ Dubčeka a náznaků, že by neposlušnost nemusela pro něj skončit dobře.
A jak to viděli humoristé v onom i meteorologicky horkém létě? Čtrnáct (a ještě méně) dnů před tím, než většina Čechoslováků opojená uvolněním a přesvědčená, že změny už není možné zastavit, zažije šok z nočního zákeřného přívalu spojeneckých tanků.

kolá:- dv