Už se stmívalo, když do pracovny ředitele Institutu na kraji města zaklepal muž v klobouku vraženém hluboko do čela, byť venku bylo ještě pětadvacet.

„Dobrý večer, já jsem k vám volal,“ hlásil už mezi dveřmi.

„Vím, tak co si, ehm, kolik?“ zeptal se ředitel, a když muž v tmavých brýlích mlčel, pokračoval.

„Pokud by mělo jít o hotovost, tak v kase moc nemám, ani ne milión, a z podnikových peněz bych nerad bral.

Musím vás ale upozornit, že úrok bude dělat přes sto procent. To víte, peníze nerostou v parku.“ Lehce se zasmál.

„Já bych ale chtěl půjčku bezúročnou, a dokonce nevratnou, a to jako příspěvek na, jaksi, očistnou operaci, že se o vašem půjčování veřejně mluvit už nebude.“

Při posledních slovech, zřejmě kvůli vedru, si muž mimoděk sundal klobouk, a ředitel i přes jeho maskování brýlemi, rozpoznal všebecně známou tvář svého nejvyššího nadřízeného.

Zatímco někdo jiný by se rozklepal, ředitel se křečovitě zasmál.

„Vy jste mě zkoušel, pane profesore? Škoda, že jsme tu hru nedokončili. Já bych vám samozřejmě nepůjčil ani kačku.“

„No, to jsem si myslel, já taky všude říkám, že tuhle minulost už máte za sebou. Hlavně, že nejste ve ztrátě, že pacoši vám odcházejí v normě a s léky to nepřeháníte.

Já se chtěl jenom ujistit, trochu vás jako, ale jenom jako, zavydírat.“

„A kolik to mělo dělat?
Pardon.
To víte, jsem po odvykačce z půjčování jen krátce, tak mě občas ještě přepadne nutkání…