„Když do Prahy rudá vojska vjela a na Letné doduněla děla, tu sovětští vojáci, gardisté a pěšáci na garmošku, na garmošku zahráli“ – to v pětačtyřicátém, jak praví dobová píseň, pravděpodobně ano.


O třiadvacet let později, kdy spolu s dalšími spojeneckými vojsky v nevídané invazní operaci přepadli Českoslovenko, na garmošku nedošlo.

K radosti nebyl důvod, „přijetí“ od těch, jimž údajně jeli na pomoc, bylo mrazivé. Ani náznak vděku, jen otočená záda, lítost, zklamání, vzdor i nenávist.

Přesto lidové múzy nemlčely. Objevily se desítky satirických protiokupačních hesel i kreseb všude ve veřejném prostoru. Lidová tvořivost, přímočará a bez servítků, tak v kritickém období plně nahradila výpadek jednoho z čísel satirického týdeníku Dikobraz.

Pak už zase časopis ve vydávání pokračoval. Humoristé se snažili navázat na přerušené období, ale už tušili, že to bude jiné, že se budou muset “krotit“. To ještě nevěděli, že už příští rok na jaře spadne pro politickou satiru klec.

Podívejme se na několik výmluvných kreseb z konce srpna a počátku září před pětapadesáti lety.

První dva obrázky reflektují, jak se dnes hezky česky říká, všenárodní topografické matení okupantů, kdy lidé zamalovávali názvy ulic, obcí, obraceli směrníky u silnic na opačnou stranu, aby nepříteli ztížili orientaci.



Třetí vybraný obrázek je vlastně sarkastickým zafilozofováním, kdy si lze jako pointu dosadit leccos. Třeba, že už té demokratizace bylo moc, a je nutné ji učinit přítrž na věčné časy.

Čtvrtý obrázek je z místa posledního spočinutí. Dělá si legraci z četných a dobře míněných výzev obyvatelstvu, aby občanky a občané zachovali klid a nekladli odpor. Na hřbitově výzva po klidu našla přirozené vyslyšení A nebožtíkům nehrozilo, že při půlnoční záškodnické akci partyzánského oddílu kostlivců by mohli přijít o život.



Předposlední kresba s duchovní tématikou zamířila vysoko do nebes, kde nám svatý Petr shůry posílá jednoho andělíčka strážného za druhým. Že by jich bylo 14 miliónů, aby každý Čechoslovák dostal svého okřídleného bodygárdíčka?



U posledního obrázku stojí za povšimnutí, že tím, kdo na konci řetězce drží politiky, je lid – to jsou ty ruce.

Politiky pražského jara však nedržel po srpnu lid, ale držel je Brežněv. A ne za záda, ale pod krkem, aby je postupně jednoho po druhém pouštěl do propadliště dějin, což mnohdy doprovázel masochistický potlesk těch, kteří se domnívali, že na ně řada nepřijde.



Jestlipak na Ukrajině vychází satirický časopis? Měl by to těžké v krvavé řeži, v takové, jakou si ani pamětníci srpna 68 nedokážou představit.