Pokud Sněmovna schválí Jurečkovi unijní úpravu zákoníku práce tak, že „úřadovat“ pár dní v týdnu z domova bude takřka nárokové, přinese to vedle radosti zaměstnanců i vrásky zaměstnavatelům.

Budou to totiž právě majitelé firem či stát, kteří budou muset dokazovat, proč home oficce u nich praktikovat nelze, anebo jen v malém rozsahu.

Je pochopitelné, že třeba vrátný z domova pracovat nemůže.
Stejně tak popelář nebo tiskař novin. Je ani nenapadne o takový nesmysl šéfa požádat, protože by je s tím oprávněně vyhodil.

Ale co když požádá o home ofice učitel? To už oříšek je, a mohl by skončit až u ústavního soudu, kdyby se strany nedohodly. Ale zřejmě by ke konsensu došlo.
Jestliže bylo možné během covidu učit děti ze školy přes obrazovku počítače k nim domů, tak by to teď obráceně jít také mělo. Kantor by vykládal a zkoušel z domova. Třídu by ve škole „na uzdě“ drželi asistenti – ti by v tom případě z domova asistovat nemohli.

Jisté je, že sektor služeb má v nárokovosti home oficce z povahy provozu smůlu. Rozvážet pizzu na dálku z domova je nemožné. Ani spravit prasklou vodu v koupelně na dálku nelze.

Ostatně důležitý je prvek důvěry obou stran.

Zaměstnavatel by neměl už předem mít obavy, že dojde k propadu produktivity práce, a zaměstnanec by se neměl těšit na to, jak šéfa ošulí a bude vyspávat do devíti a koukat na seriál. Tak takhle ne.

Opravdu je důvěra nutná. Jinak se bruselský nápad neuchytí.

V NESTÁTNÍ PROVOZOVNĚ VEŘEJNÝCH SLUŽEB: