Od zrady někdejších smluvních spojenců - dnes v rámci NATO z týchž zemí jako tenkrát, věřme však, že už důvěryhodnějších partnerů, než byli ti věrolomní v Mnichově - uplynulo bez patnácti let století.

V novinách se pětaosmdesáté výročí pojalo uměřeně. Máme jiné starosti vyplývající z aktuální agrese v Evropě. A proč se trápit věčnou otázkou, zda jsme se bránit měli až do posledního Čecha, anebo neměli, a proto ztrát bylo „jenom“ 300 tisíc doma a pár tisíc na frontách?

Paralely s Ukrajinou kulhají na obě nohy. Nám by v osmatřicátém roce neposílal zbraně a munici celé měsíce nikdo. I proto ne, že Československo svým vznikem ukrojilo část Polska, celé Horní Uhry, a odtrhlo nejproduktivnější oblast monarchie. A to se nezapomíná – někde až dodnes.



ČT k výročí odvysílala reprízu doku-dramatu z cyklu České století, díl, který se celý zabývá událostmi těsně před podpisem mnichovské dohody a hned po ní. A to reakcemi v nejvyšších patrech čs. politiky a armády.

Je to přímá konfrontace názorů prezidenta Beneše a vrcholných velitelů. Pozice jsou vyhraněné.

Beneš odmítá bránit se německémui obsazení a vést národ na Hitlerova jatka, vojáci naopak chtějí boj. Také proto, že pro národ, podle mínění jednoho z generálů, je posilující mít své hrdiny, i ty padlé.

Vážné téma. Přesto jsem se málem musel zasmát. To ve chvílích, kdy z obrazovky zněly fráze připomínající parodii. Zjevné citace úvah z nějakých Benešových Pamětí jsou přesvědčivé při čtení jen tak pro sebe. Ovšem přenesené do prezidentské ložnice, kdy manžel Beneš, zřejmě nahý, neboť ráno, jak ho pán Bůh stvořil, přebírá z rukou tajemníka mnichovskou dohodu, ony filozofické řeči šustí papírem a znějí, jako by si režisér spletl, kde je měl natáčet. Třeba v rozhlase jako projev, nebo někde na semináři..

A bohu dík, že nejde o film pro kina, tam by publikum možná burácelo smíchy. Přitom by stačilo těch několik dialogů prostě vystřihnout.

Benešovo rozpoložení je dobře znát z dalších scén, a takovou postelovou obhajobu, pro mnohé současníky nepochopitelného jednání, nepotřebuje.

Ale co jiného mohla televize dát? Vávrovy Dny zrady jsou sice perfektní kronikou natočenou výpravně v hollywoodském stylu, jenomže se tam moc objevuje tehdejší Gottwald - to v Českém století ho vidíme jenom jednou někde ve vinárně mezi důstojníky, kteří chtějí republiku bránit, ale ani "necekne" . A u Vávry se příliš zmiňuje slibovaná Sovětská pomoc. Nepřijatelné, obzvlášť v těchto dnech.

To při výročí upálení Jana Husa už má televize trošku širší výběr, nemusí váhat, zda dát nebo nedat znovu toho Vávru s Husem jako praotcem komunistů.

Už i 17. listopad má dvě nebo dokonce tři dramatická zobrazení.

O Únoru 1948 existuje spolehlivý díl z Českého století.
Staré filmy jsou ideologicky zcestné. „Vítězný lid“ je hodně plakátový deníček, a pak je tu opět Vávrův a Očenáškův Občan Brych, kde se ukazují „dopady“ události související s únorovým převratem na příběhu intelektuála.

Má to ale háček. Úředník Brych chce utéct, ale nakonec opouští skupinu, kterou převaděč směruje do Německa, a vrací se domů. Kdyby utekl, film by se zřejmě teď hodil, takhle ne.

Ale konec ironie. Budova, kde proběhla v Mnichově konference, dříve ústřední partajní sekretariát NSDAP, je dnes vysokou školou hudebních a dramatických umělců. Tomu se tedy říká vyrovnání s minulostí. Přesto má místo své genium loci.



U nás v jedné ze dvou budov, kde postupně sídlil ústřední výbor KSČ, je dnes banka, to na Příkopech.

Ve druhé, obrovské budově na Nábřeží Ludvíka Svobody ( ironický podiv nad setrvávajícím názvem se jménem tohoto generála a od roku 68 také prezidenta vyjádřil před časem na obrazovce nestranný moderátor Železný ) sídlí Kupkovo ministerstvo dopravy a České dráhy.

Že by se tam někdy objevili duchové Gottwalda, Novotného nebo Jakeše, aby si zahráli sirkový mariáš, což býval jejich koníček, nic známo není. Ani duch intelektuála Husáka tam na chodbě „nehulí“ svou oblíbenou ameriku.

Genium loci prostě všude nefunguje.