Ještě nám nevypadl z hlavy ten strašný řev, co se ozval z valné části médií a od masírované voličské veřejnosti, když jeden z hlavních uchazečů o Hrad se projevil jako mírový štváč.

Dlužno dodat, že neštval velikášsky a nevyžadoval světový mír, stačil by mu i lokální, ukrajinsko-ruský. Dal to ale najevo moc natvrdo. Prý nechce zemi zavést do války, respektive postavit Česko po bok Ukrajině při obraně proti Rusům.

Dál už to nespecifikoval, ale pravděpodobně nepředpokládal, že snad po pětaosmdesáti letech, kdy jsme byli ještě o polovinu větší a všeobecně jsme na týden naposledy v historii mobilizovali, že si to teď zopakujeme a bude se rukovat na Ukrajinu.

To ne, ale myslel tím pravděpodobně, že s vojenskou – zbraňovou pomocí bychom měli být střídmější. Ale zvyk je železná košile. Dodávkami perfektních zbraní a munice jsme za Protektorátu vydatně pomáhali wehrmachtu, což mu sice vítězství ve válce nepřineslo, ale zato slušná řádka evropských měst byla rozflákána i naším – a to musíme třikrát podtrhnout - n e p ř í m ý m - přičiněním.

Lepší je, a bylo, nedráždit. Vlka Hitlera jsme uspokojili tím, že zbraně jsme mu vesměs vzorně dodávali – a medvěda z Kremlu bychom už dál neměli popouzet vojenským materiálem mířícím na Ukrajinu.

Mírový štváč na svůj pacifismus doplatil, na Hrad se nedostal. Místo mu zasedl naopak „štváč“ válečný.

Česko se znovu stalo pevným partnerem Slovenska a Čs-Sl progresivní dvojici ve čtyřce, kde maďarská strana kontinuálně pomáhá Ukrajině málo a mrká na Rusko, a kde Poláci jsou s Rusy sice na nože, ale Zelenského už začínají mít plné zuby, protože válku ne a ne vyhrát-a kdo to má pořád platit?

Jenomže, co se stalo. Údajně shodně s vůlí lidu vyjádřenou v parlamentních volbách, slovenská prezidentka oznámila, že další pomoc Ukrajině stopla.

Z pragmatického pohledu dokázala se zachovat tak, jak se nezachoval prezident Beneš v roce 38. Zakázal bránit odtržení Sudet, i když lidé bojovat chtěli. Takovou chybu – míněno lehce ironicky - ovšem už podruhé neopakoval.

Když o deset let později v únoru 48 viděl Staroměstské a Václavské náměstí zaplavené rudými vlajkami a pracujícím lidem, tak s jeho vůlí souzněl a podepsal Gottwaldovi vládu, která změnu režimu legalizovala a provedla.



Od překvapivého vyhlášení "stopky Kyjevu" , tolik u nás vzývané prezidentky, uplynulo už několik dnů, a je ticho po politické pěšině. Koalice, ale ani opozice se cudně nevyjadřují. Přitom jde o nevídaný obrat.


Proč mlčí uštěpačné dámy Pekarová, Němcová či Černochová?


Bobříka mlčení si dal i sekáč ministr Rakušan, kolega prezident se ani trochu nevmísil do vnitřních věcí SR, ačkoli Slováky před něčím podobným, v případě zvoleného Fica, varoval. Že však totéž už teď učiní nebývale vstřícná prezidentka, muselo otřást jeho cvičenou myslí a odhadem v lidech.





Neměli bychom však prezidentku vláčet v bahně – což se bohudík neděje. Je dost možné, že po jmenování vlády paní prezidentka abdikuje, jako abdikoval její krajan Husák, když podepsal polistopadovou vládu.

Zákaz státní pomoci Ukrajině je proti jejímu přesvědčení, jak dala najevo. Náš pan prezident také už podepsal leccos, co mu nešlo pod vousy, jak se vyjádřil, aby lidu bylo jasno, jaký doopravdy je.