Kolos českého zdravotnictví pluje vstříc neodvratnému cíli. Nápadně připomíná Titanik. Postavený byl ještě v dobách totality. Podle inženýrů měl být nezničitelný. Jeho příď zdobil nápis „No God“, „Nepotřebujeme Boha“. Vybavený byl nejmodernější technikou. Uspokojit měl nejnáročnější požadavky pasažérů. Iluzi nepotopitelnosti odpovídala i kapacita záchranných člunů. Splňovala sice podmínky stanovené zákonem, ve srovnání s množstvím pasažérů však byla zoufale nedostačující. Po převzetí lodi medicínsko-farmaceutickou obchodní společností v roce 1989 se na její konstrukci nic nezměnilo. Titanik svojí mohutností a pýchou dál ohromoval a uklidňoval. Na jeho můstku se vystřídalo šestnáct kapitánů. Všichni směle vyrazili na odvážnou reformní plavbu za ziskem Modré stuhy. Varováním ohledně nebezpečných ledových ker zkorumpovaní důstojníci nevěnovali pozornost. Kapitány včas neinformovali. Ti si ale i tak museli riziko katastrofy uvědomovat. Přesto pluli dál rychlostí 21 uzlů. Svědčí to o jejich pýše a velkém tlaku, kterému byli vystaveni ze strany majitelů společnosti.

Za pět minut dvanáct zpozoroval službu konající námořník před přídí obrovskou kru. Neprodleně podal zprávu kapitánovi Hegerovi. Z můstku zazněl osudný rozkaz: „Docela vpravo! Plnou silou zpět!". Protože měl Titanik malé kormidlo, reagoval se zpožděním. Možná, že kdyby byl nařízen zpětný chod jenom u levého šroubu, mohl víc uhnout a náraz nemusel být tak děsivý. Takto byl jeho osud zpečetěn. Socialistické monstrum narazilo plnou silou na liberálně tržní ledovec. Kra rozervala trup v délce 100 metrů. Proraženo bylo šest velkých nemocnic. Otvor ihned zaplavily farmaceutické firmy. Loď se začala rychle naklánět. Zatímco pasažéři v podpalubí už sváděli boj o holý život, cestující luxusní třídy - kuliši a vysocí důstojníci dál tančili na honosných rautech. Heger začal vydávat zoufalé povely. S okamžitou platností zvýšil cenu za lůžko a noc v kajutě z šedesáti korun na sto. Vyhradil si právo rozhodovat o nákupech nových čerpadel dražších než milion korun. V poslední chvíli se pokusil zažehnat vzpouru strojníků, kteří pohrozili opuštěním lodi, pokud nezvýší jejich platy na trojnásobek. Dvě miliardy narychlo vybral od pasažérů. Všechno marné. Titanik ze své plavební dráhy ani o píď neuhnul.

Pět minut po půlnoci Heger pochopil: zdravotnictví nelze zachránit, reforma není možná. To už do potopení zbývaly necelé dvě hodiny. Rozkázal spustit záchranné čluny. Radista nepřetržitě vysílal signál S. O. S. Pasažéři dostali záchranné vesty. Pozdě. Člunů bylo zoufale málo. Vzdálené lodě neměly šanci dorazit na pomoc včas. Vystřelované světlice navíc považovaly za slavnostní ohňostroj. Zhýčkaní a zaskočení pasažéři nemohli v ledové vodě přežít déle než dvacet minut. Ve 2:05 oznámil Heger důstojníkům, že udělali vše, co bylo v jejich silách a vyzval je k opuštění lodi. O patnáct minut později se Titanik rozlomil. Zavládla panika. Za zvuků církevní písně „Blíž Tobě, Bože můj“ zmizel kolos i s 1503 pasažéry v hlubinách. Katastrofu jich přežilo jen 706. Ti, kteří včas pochopili beznadějnost situace, nasedli do prvních záchranných člunů a unikli mohutnému víru potápějící se lodi.

Jsme pasažéry zdravotnického Titaniku. Jeho mohutnost, pýcha, zkorumpovanost a soustředění na výkon bezprostředně ohrožují naše zdraví a životy. Záchranné pokusy kapitána Hegera na tom nic nezmění. Jestliže podlehneme pocitu důvěry v titanickou medicínsko-farmaceutickou společnost, necháme se dál manipulovat politiky a nevezmeme péči o zdraví do vlastních rukou, draze za to zaplatíme. Je nejvyšší čas změnit kurs.