Vydal jsem se na cestu změny. Je a bude nás mnohem víc.
Dopis od pana Filipa Šumbery.
Vydal jsem se na cestu změny. Komplexní medicína je novým zůsobem medicínského myšlení a medicínské praxe, novým paradigmatem. Ta cesta není úplně snadná. Občas ztrácím síly i naději. Hledám odpovědi na otázky proč dělám to, co dělám, jestli to vůbec stojí za to, jestli už není na záchranu pozdě. Nesnáze a pochybnosti převážil dopis, který jsem před pár dny dostal od pana Filipa Šumbery. Našel jsem v něm i odpovědi na svoje otázky. Četl jsem ho s tichou pokorou. Moc Vám za něj, pane Šumbero, děkuji. Je krásné vědět, že nejsem sám, že je a bude nás mnohem víc. Dodal jste mi sílu na další cestu. Rád Vás přivítám na některé z besed. S jedinou podmínkou: nesmíte sedět vzadu, jako tichý posluchač. Vaše myšlenky a Váš hlas musí být slyšet. Je mi ctí, že se o to mohu přičinit prostřednictvím blogu.
Srdečně. Jan Hnízdil
Zdravím Vás, pane doktore,
rád bych Vám poděkoval za knížku Mým marodům aneb jak vyrobit pacienta. Po jejím přečtení jsem byl plný smíšených pocitů. Pozitivních a někdy až veselých, protože Váš výklad původu nemocí, jejich významu a paradoxně i přínosu pro člověka se Vám podařilo prezentovat lidským, často humorným způsobem. Byly i pocity smutnější, protože jsem si uvědomil, jak těžké je ve zdravotnickém systému, založeném na pěstování nemoci, prosazovat něco, co lidem přináší naději, podnět pro pochopení nemoci a cestu k uzdravování. Promiňte, ještě jsem se nepředstavil, jmenuji se Filip Šumbera, bydlím ve vesnici Hrušky poblíž Břeclavi, je mi 34 let. Považuji se za člověka s blízkým, srdečným vztahem k přírodě. Pozoruji přírodu, učím se mnohé, co se ve školách neučí, vysazuji stromy, zajímám se o zdraví půdy. Ve své knize píšete o nejrůznějších zdravotních potížích, kterými pacienti trpí. Mnohé z našich neduhů souvisí se stresem z dnešní „uspěchané“ doby, v důsledku imperativu (čího vlastně?) být výkonný, flexibilní a kdykoli použitelný. Souvisí také se zhoršující se kvalitou potravin. Potraviny získáváme z půdy. Tak jako my se stáváme stroji na práci, určenými k výkonu a růstu (růstu), tak i půda je vnímána stále více jako jakýsi stojan na rostliny, hmota určená k co nejvyšší produkci čehokoli, co se dá nejsnáze zpeněžit. Na okamžik odbočím. Jsme svobodni, jak nám neustále někdo říká? Totalitu politickou jsme vyměnili za totalitu peněz. Jsme vlastně schizofrenní společnost, která neví, co vlastně chce, jak bychom pak nebyli nemocní? Příkladem jsou Vánoce, mluví se o klidu, míru, o tom, jak bychom měli myslet spíše na nemateriální hodnoty. Ale zkusme si představit, že by se tím lidé opravdu začali řídit, hned po svátcích by v televizi zděšení ekonomové a dramaticky se tvářící moderátoři hořekovali na tím, jak málo lidé utrácí. Druhý příklad je ten, že za účelem čehosi, co nazýváme ziskem, násilně přetváříme Zemi a sami sebe. Přitom k dovolené a odpočinku si nejraději vybíráme místa, naším způsobem života postižena co nejméně. Kdejaký uhlobaron si rád postaví vilu na Šumavě. Co vlastně chceme? Jsme aktivními, vědomými tvůrci svého života nebo pasivními přijímači cizích představ a názorů? Je třeba začít u vzdělání. Je dnešní vzdělávání cesta hledání, tázání se a způsob duševního rozvoje, sbližování lidí různých jazyků, ras a kultur, uvědomování si vlastní bytosti? Nebo naopak výcvik k předem stanovenému účelu, stát se flexibilní, poslušnou a snadno ovladatelnou a vyměnitelnou součástí „systému“. Všichni jsme jeho tvůrci i oběťmi. Kdo stanovil, že peníze jsou nejvyšší hodnotou, že jsou vůbec hodnotou? Každé maličké dítě ví, co my nevíme. Když mu dáme jablko, tak ho sní, když mu dáme bankovku, patrně ji postupně roztrhá na kousky, děti rády trhají papír. Ano, jen papír... Vrátím se k půdě. Neustálým tlakem jsme vyčerpáváni my, neustálým tlakem je vyčerpávána půda. Zatímco nám mají pomoci tablety a jiné chemikálie, půdě má pomoci umělé hnojivo a jiné chemikálie. V nemocné půdě nemůžou růst zdravé rostliny, které jíme, nemůžou být zdráva zvířata, jejichž maso jíme. Není-li zdravá půda, nemůžeme být zdrávi my. Půda je jeden z mnoha příkladů, ale upřednostnil jsem jej, prostě proto, že z něj získáváme skutečnou obživu. Podobně by se dalo psát o vodě, o vzduchu atd. Máme-li uzdravit půdu, uzdravit sebe, je třeba uzdravit vztahy. Když se Vám podaří někomu pomoci a on se uzdraví, jak dlouho může zůstat zdráv v nezdravém prostředí? Člověk onemocní těžkou chorobou, ulehne do nemocnice, po vyléčení se vrátí zpět do prostředí, chorobou zamořeného. Může se však rozhodnout toto prostředí uzdravovat. Chceme-li být zdrávi, chce to položit si otázku: Proč dělám to, co dělám, co tím vyjadřuju, jaké to přináší důsledky, kdo vlastně jsem? Chyby, hříchy či jak to nazveme, které pácháme vůči přírodě, pácháme vůči sobě. Vztah člověka k přírodě je jako vztah násilného muže k ženě. Nahraďme teď slovo příroda slovem žena. Je krásná, plná barev, vůní i smyslných tvarů. Stará se o nás, dává nám jíst a pít, šatí nás, hřeje nás, léčí nás. A nám se to zdá málo, tak ji bijeme. Dává nám stále víc, a my ji víc bijeme. A ona, přestože se o nás pečlivě stará, začíná stonat, dostane horečku, práce pro nás ji vyčerpává (klimatické změny, oteplování planety, vyčerpávání půdy). Najednou nám dochází, že se bez ní neobejdeme, že bez ní zemřeme hladem, žízní, zimou, nemocemi. A tak, ačkoli ji stále bijeme, sem tam ji namažeme léčivou mastí (čistírny odpadních vod, recyklace odpadu, zákony na ochranu půdy, vyhlašování CHKO a NP atd.). Zároveň si občas myslíme na jinou, ošklivou, rudou, studenou, prťavou, poďobanou (úvahy o kolonizaci Marsu) Jen občas se odvážíme se podívat svojí ženě do tváře a všimneme si, že je přes naše týrání pořád krásná. A občas v nás zableskne náznak citu. Možná v této fázi vztahu k přírodě se začínáme nacházet. Je potřeba se tedy popostrčit, paradoxně jako v té reklamě na čokoládu Milka. Můžeme uzdravit svůj vztah k přírodě i k sobě z kořistnického, drancovného na tvůrčí, spolupracující, milující. Začít se dá různě. Jako první přichází myšlenka, vzešlá z pocitu potřeby. Myšlenky se dají spojit sdílením a hovořením o nich. Dům se dá stavět jen od základu, proto nečekejme naivně, že změna přijde z politických výšin, pahorkatin nebo nížin. Jedno z nejvulgárnějších slov, které kdy člověk vymyslel, je ODPAD. Změnou slova odpad na slovo poklad a změnou náhledu na to, co dosud považujeme za odpad, můžeme uskutečnit skutečnou revoluci. Bez praporů a bez Aurory, i bez sametu. Nedávno jsem viděl na internetu Jaroslava Duška a líbilo se mi jeho přání: „chci být kompost“. Pro mnoho lidí možná nepochopitelné, proto třeba častěji taková slova vyslovovat. Je v nich obsaženo víc důležitého, než ve zprávách o růstu HDP...
Vracím se na chvilku zpět a posílám omluvu Marsu, že jsem ho přirovnal k ošklivé ženě. Mars je krásný, ale ne jako partner pro život.
Nedávno jsem, pane doktore, slyšel Váš rozhlasový rozhovor, byl jste tam ještě s nějakým kolegou, hovořili jste o pohybu a jeho významu pro lidské zdraví. Máloco je tak postiženo komercí, jako sport a pohyb. Vidíme reklamy na různá cvičící zařízení, rotopedy, fitcentra atd. Nic proti tomu, v některých městech je docela obtížné najít místo, kde by se člověk mohl v klidu projet na kole, proběhnout či projít pěšky na čerstvém vzduchu. Je to zvláštní, že vytváříme prostředí, kde se tyto zdravé aktivity stávají luxusem, vzácností. A to prý naše životní úroveň stoupá. Ale kdo to vlastně určuje, že? Rád bych viděl reklamu: „choďte pěšky“ nebo „koste kosou“, ale asi se nedočkám. Tyto aktivity „vynesou“ jen těm, kdo je provozují. Nohy má každý od narození a kosa není žíznivá po benzínu. Kosení kosou jsem připomněl, protože je považováno za jeden z nejzdravějších pohybů, navíc s dvojím užitkem. Uděláte něco pro své tělo i pro své králíky. Výrobci křovinořezů, sekaček a producenti ropy budou trochu méně nadšeni. Lidé hodně dají na „celebrity“, kdyby se například na billboardech objevila třeba Taťána Kuchařová v bikinách, opřená o zbrusu novou, naklepanou kosu se sloganem „kosení je sexy“, věřím, že spousta mužů by začala hledat v kůlnách kosu po dědovi. Pro ženy by tam mohl být třeba... George Clooney (je tady!). A co třeba takové zahradničení? Málokterý pohyb je tak zdravý, jako piplat se v záhonku mezi zeleninou a kytkami, na čerstvém vzduchu. Půda je přítel. Po revoluci mnozí politikové razili názor (bohužel úspěšně), že zahradničení je jakýsi primitivní přežitek z doby socialismu. Smetiště dějin je naštěstí neúprosné...
Pane doktore, snad Vás nebude nudit délka mého spontánně a bez konceptu psaného dopisu. Chtěl jsem něco napsat vzdělanému člověku, který se snaží pomáhat. Viděl jsem některé vaše přednášky, rozhovory a jiné akce a docela rád bych se někdy, jako tichý posluchač, některé z nich zúčastnil. Vážím si Vás, Vašeho kamaráda Jaroslava Duška a všech lidí, kteří chtějí sbližovat. Nemáte lehkou práci, ale nejste sami. Je a bude nás mnohem víc.
Děkuji Vám. S pozdravem. Filip Šumbera
Vydal jsem se na cestu změny. Komplexní medicína je novým zůsobem medicínského myšlení a medicínské praxe, novým paradigmatem. Ta cesta není úplně snadná. Občas ztrácím síly i naději. Hledám odpovědi na otázky proč dělám to, co dělám, jestli to vůbec stojí za to, jestli už není na záchranu pozdě. Nesnáze a pochybnosti převážil dopis, který jsem před pár dny dostal od pana Filipa Šumbery. Našel jsem v něm i odpovědi na svoje otázky. Četl jsem ho s tichou pokorou. Moc Vám za něj, pane Šumbero, děkuji. Je krásné vědět, že nejsem sám, že je a bude nás mnohem víc. Dodal jste mi sílu na další cestu. Rád Vás přivítám na některé z besed. S jedinou podmínkou: nesmíte sedět vzadu, jako tichý posluchač. Vaše myšlenky a Váš hlas musí být slyšet. Je mi ctí, že se o to mohu přičinit prostřednictvím blogu.
Srdečně. Jan Hnízdil
Zdravím Vás, pane doktore,
rád bych Vám poděkoval za knížku Mým marodům aneb jak vyrobit pacienta. Po jejím přečtení jsem byl plný smíšených pocitů. Pozitivních a někdy až veselých, protože Váš výklad původu nemocí, jejich významu a paradoxně i přínosu pro člověka se Vám podařilo prezentovat lidským, často humorným způsobem. Byly i pocity smutnější, protože jsem si uvědomil, jak těžké je ve zdravotnickém systému, založeném na pěstování nemoci, prosazovat něco, co lidem přináší naději, podnět pro pochopení nemoci a cestu k uzdravování. Promiňte, ještě jsem se nepředstavil, jmenuji se Filip Šumbera, bydlím ve vesnici Hrušky poblíž Břeclavi, je mi 34 let. Považuji se za člověka s blízkým, srdečným vztahem k přírodě. Pozoruji přírodu, učím se mnohé, co se ve školách neučí, vysazuji stromy, zajímám se o zdraví půdy. Ve své knize píšete o nejrůznějších zdravotních potížích, kterými pacienti trpí. Mnohé z našich neduhů souvisí se stresem z dnešní „uspěchané“ doby, v důsledku imperativu (čího vlastně?) být výkonný, flexibilní a kdykoli použitelný. Souvisí také se zhoršující se kvalitou potravin. Potraviny získáváme z půdy. Tak jako my se stáváme stroji na práci, určenými k výkonu a růstu (růstu), tak i půda je vnímána stále více jako jakýsi stojan na rostliny, hmota určená k co nejvyšší produkci čehokoli, co se dá nejsnáze zpeněžit. Na okamžik odbočím. Jsme svobodni, jak nám neustále někdo říká? Totalitu politickou jsme vyměnili za totalitu peněz. Jsme vlastně schizofrenní společnost, která neví, co vlastně chce, jak bychom pak nebyli nemocní? Příkladem jsou Vánoce, mluví se o klidu, míru, o tom, jak bychom měli myslet spíše na nemateriální hodnoty. Ale zkusme si představit, že by se tím lidé opravdu začali řídit, hned po svátcích by v televizi zděšení ekonomové a dramaticky se tvářící moderátoři hořekovali na tím, jak málo lidé utrácí. Druhý příklad je ten, že za účelem čehosi, co nazýváme ziskem, násilně přetváříme Zemi a sami sebe. Přitom k dovolené a odpočinku si nejraději vybíráme místa, naším způsobem života postižena co nejméně. Kdejaký uhlobaron si rád postaví vilu na Šumavě. Co vlastně chceme? Jsme aktivními, vědomými tvůrci svého života nebo pasivními přijímači cizích představ a názorů? Je třeba začít u vzdělání. Je dnešní vzdělávání cesta hledání, tázání se a způsob duševního rozvoje, sbližování lidí různých jazyků, ras a kultur, uvědomování si vlastní bytosti? Nebo naopak výcvik k předem stanovenému účelu, stát se flexibilní, poslušnou a snadno ovladatelnou a vyměnitelnou součástí „systému“. Všichni jsme jeho tvůrci i oběťmi. Kdo stanovil, že peníze jsou nejvyšší hodnotou, že jsou vůbec hodnotou? Každé maličké dítě ví, co my nevíme. Když mu dáme jablko, tak ho sní, když mu dáme bankovku, patrně ji postupně roztrhá na kousky, děti rády trhají papír. Ano, jen papír... Vrátím se k půdě. Neustálým tlakem jsme vyčerpáváni my, neustálým tlakem je vyčerpávána půda. Zatímco nám mají pomoci tablety a jiné chemikálie, půdě má pomoci umělé hnojivo a jiné chemikálie. V nemocné půdě nemůžou růst zdravé rostliny, které jíme, nemůžou být zdráva zvířata, jejichž maso jíme. Není-li zdravá půda, nemůžeme být zdrávi my. Půda je jeden z mnoha příkladů, ale upřednostnil jsem jej, prostě proto, že z něj získáváme skutečnou obživu. Podobně by se dalo psát o vodě, o vzduchu atd. Máme-li uzdravit půdu, uzdravit sebe, je třeba uzdravit vztahy. Když se Vám podaří někomu pomoci a on se uzdraví, jak dlouho může zůstat zdráv v nezdravém prostředí? Člověk onemocní těžkou chorobou, ulehne do nemocnice, po vyléčení se vrátí zpět do prostředí, chorobou zamořeného. Může se však rozhodnout toto prostředí uzdravovat. Chceme-li být zdrávi, chce to položit si otázku: Proč dělám to, co dělám, co tím vyjadřuju, jaké to přináší důsledky, kdo vlastně jsem? Chyby, hříchy či jak to nazveme, které pácháme vůči přírodě, pácháme vůči sobě. Vztah člověka k přírodě je jako vztah násilného muže k ženě. Nahraďme teď slovo příroda slovem žena. Je krásná, plná barev, vůní i smyslných tvarů. Stará se o nás, dává nám jíst a pít, šatí nás, hřeje nás, léčí nás. A nám se to zdá málo, tak ji bijeme. Dává nám stále víc, a my ji víc bijeme. A ona, přestože se o nás pečlivě stará, začíná stonat, dostane horečku, práce pro nás ji vyčerpává (klimatické změny, oteplování planety, vyčerpávání půdy). Najednou nám dochází, že se bez ní neobejdeme, že bez ní zemřeme hladem, žízní, zimou, nemocemi. A tak, ačkoli ji stále bijeme, sem tam ji namažeme léčivou mastí (čistírny odpadních vod, recyklace odpadu, zákony na ochranu půdy, vyhlašování CHKO a NP atd.). Zároveň si občas myslíme na jinou, ošklivou, rudou, studenou, prťavou, poďobanou (úvahy o kolonizaci Marsu) Jen občas se odvážíme se podívat svojí ženě do tváře a všimneme si, že je přes naše týrání pořád krásná. A občas v nás zableskne náznak citu. Možná v této fázi vztahu k přírodě se začínáme nacházet. Je potřeba se tedy popostrčit, paradoxně jako v té reklamě na čokoládu Milka. Můžeme uzdravit svůj vztah k přírodě i k sobě z kořistnického, drancovného na tvůrčí, spolupracující, milující. Začít se dá různě. Jako první přichází myšlenka, vzešlá z pocitu potřeby. Myšlenky se dají spojit sdílením a hovořením o nich. Dům se dá stavět jen od základu, proto nečekejme naivně, že změna přijde z politických výšin, pahorkatin nebo nížin. Jedno z nejvulgárnějších slov, které kdy člověk vymyslel, je ODPAD. Změnou slova odpad na slovo poklad a změnou náhledu na to, co dosud považujeme za odpad, můžeme uskutečnit skutečnou revoluci. Bez praporů a bez Aurory, i bez sametu. Nedávno jsem viděl na internetu Jaroslava Duška a líbilo se mi jeho přání: „chci být kompost“. Pro mnoho lidí možná nepochopitelné, proto třeba častěji taková slova vyslovovat. Je v nich obsaženo víc důležitého, než ve zprávách o růstu HDP...
Vracím se na chvilku zpět a posílám omluvu Marsu, že jsem ho přirovnal k ošklivé ženě. Mars je krásný, ale ne jako partner pro život.
Nedávno jsem, pane doktore, slyšel Váš rozhlasový rozhovor, byl jste tam ještě s nějakým kolegou, hovořili jste o pohybu a jeho významu pro lidské zdraví. Máloco je tak postiženo komercí, jako sport a pohyb. Vidíme reklamy na různá cvičící zařízení, rotopedy, fitcentra atd. Nic proti tomu, v některých městech je docela obtížné najít místo, kde by se člověk mohl v klidu projet na kole, proběhnout či projít pěšky na čerstvém vzduchu. Je to zvláštní, že vytváříme prostředí, kde se tyto zdravé aktivity stávají luxusem, vzácností. A to prý naše životní úroveň stoupá. Ale kdo to vlastně určuje, že? Rád bych viděl reklamu: „choďte pěšky“ nebo „koste kosou“, ale asi se nedočkám. Tyto aktivity „vynesou“ jen těm, kdo je provozují. Nohy má každý od narození a kosa není žíznivá po benzínu. Kosení kosou jsem připomněl, protože je považováno za jeden z nejzdravějších pohybů, navíc s dvojím užitkem. Uděláte něco pro své tělo i pro své králíky. Výrobci křovinořezů, sekaček a producenti ropy budou trochu méně nadšeni. Lidé hodně dají na „celebrity“, kdyby se například na billboardech objevila třeba Taťána Kuchařová v bikinách, opřená o zbrusu novou, naklepanou kosu se sloganem „kosení je sexy“, věřím, že spousta mužů by začala hledat v kůlnách kosu po dědovi. Pro ženy by tam mohl být třeba... George Clooney (je tady!). A co třeba takové zahradničení? Málokterý pohyb je tak zdravý, jako piplat se v záhonku mezi zeleninou a kytkami, na čerstvém vzduchu. Půda je přítel. Po revoluci mnozí politikové razili názor (bohužel úspěšně), že zahradničení je jakýsi primitivní přežitek z doby socialismu. Smetiště dějin je naštěstí neúprosné...
Pane doktore, snad Vás nebude nudit délka mého spontánně a bez konceptu psaného dopisu. Chtěl jsem něco napsat vzdělanému člověku, který se snaží pomáhat. Viděl jsem některé vaše přednášky, rozhovory a jiné akce a docela rád bych se někdy, jako tichý posluchač, některé z nich zúčastnil. Vážím si Vás, Vašeho kamaráda Jaroslava Duška a všech lidí, kteří chtějí sbližovat. Nemáte lehkou práci, ale nejste sami. Je a bude nás mnohem víc.
Děkuji Vám. S pozdravem. Filip Šumbera
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
