V Karlových Varech začal filmový festival a my měli se ženou trochu volnější víkend. Místo do Varů jsme ale vyrazili po dlouhé době do naší dejvické videopůjčovny a přinesli si domů několik dobrých filmů. Vedle skvělého Edwarda Nortona v Iluzionistovi jsme si půjčili také na Oscara 6 krát nominovaný film George Cloonyho „Dobrou noc a hodně štěstí“.

Nepíši tu o našem filmovém víkendu proto, abych dělal reklamu tomuto černobílému retrofilmu odehrávajícím se ve Spojených státech padesátých let, v prostředí televize CBS a Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti senátora Josepha R. McCarthyho a líčícímu onu složitou dobu, i podle historiků, dost „černobíle“, ploše a zjednodušeně, ale hlavně proto, že slova a činy známého žurnalisty Edwarda R. Murrowa se nám zdály neuvěřitelně současné.

Pro ty, kteří film neviděli a dějiny žurnalistiky jsou jim vzdálené, snad jen vysvětlení, že Edward R. Murrow uváděl v letech 1951 – 58 jednou týdně večer půlhodinový pořad „See it now“, komentující nejdůležitější události poválečných Spojených států. Film je rekonstrukcí životního příběhu E. R. Murrowa v době tzv. McCarthismu, v době, kdy se USA rozšířil panický strach z komunistů a jaderné války, strach, který měl za následek i potlačování základních amerických práv každého jedince na svobodné vyjádření názoru. Pořad "See it now" vždy Murrow končil svou frází „Good night, and Good Luck“.

Období McCarthismu bylo ztvárněno ve více uměleckých dílech a více nebo méně objektivně, ale v tomto filmu mne zaujala především práce televizního štábu komerční (!) televize CBS, závislé na reklamě a sponzorech, fungující ovšem fakticky jako televize veřejné služby. Edward Murrow, skvěle ztvárněný Davidem Strathairnem, předvádí se svým týmem klasickou práci investigativního žurnalisty, který pečlivě sbírá podklady a informace pro maximální objektivitu pořadu, ale ve svém komentáři se k daným událostem jasně postaví na tu stranu, která je podle něj utlačována a umlčována. Murrow odmítl ideologicky podloženou a uměle vyvolávanou protikomunistickou hysterie této doby, která vedla k vyhazovům z práce, černým listinám herců a k potlačení ústavních práv amerických občanů. Podle kritiků scénáře jeho příspěvek k omezení vlivu McCarthyho byl podstatně menší, než nám film ukazuje, ale přesto pro nás může být inspirací jeho úporná snaha o obhajobu práv občanů proti státní mašinerii, ideologii, politické hysterii…. Jako loajální Američan se bral za nejdůležitější práva amerických občanů.

Paralely s obdobím po 11. září a po invazi do Iráku jsou na místě a nevím, zda Cloony jako spoluautor scénáře a režisér chtěl tyto souvislosti zdůraznit. Já vidím zásadní paralely především v roli médií a dnes především televize při vzepření se politické a veřejné manipulaci občanů. Té manipulaci a masáži, které tak snadno a někdy i dobrovolně podléháme v obdobích označených za krizová či kritická, v dobách, kdy je třeba „držet hubu a krok“ či se řídit podle hesla „kdo není s námi je proti nám“. (Za nechtěnou ironii lze označit citát McCarthyho hlásajícího v boji proti komunistům toto komunistické heslo. Extrémy jsou pořád jen extrémy, ať jsou nahlíženy zprava či zleva.) Až zamrazí, když slyšíme McCarthyho z autentického vystoupení v pořadu CBS 6. dubna 1954, kdy dostal prostor pro korigování Murrowovy reportáže o něm. Arogantní, plný ideologických floskulí a tedy faktograficky prázdný projev připomíná mnohá dnešní vystoupení politiků domácích i cizích.

Celý film je rámován vystoupením E.R. Murrowa na výročním zasedání Asociace ředitelů zpravodajství televizních a rozhlasových stanic v Chicagu, v říjnu 1958. Na tomto vystoupení se Murrow velmi kriticky vyjadřuje o roli médií a televize především. Vyjadřuje silnou obavu o osud zpravodajské a vzdělávací role televize, která se víc a víc mění na zdroj jednoduché zábavy mas, a neslouží k poučení a vzdělávání. Připomínám, že ve Spojených státech neexistuje veřejná televize a že hovořil o soukromých, komerčních televizních stanicích.

Murrow ve filmu pronáší věty, které platí nejen o televizním vysílání, ale především míří k divákovi: Nepřesně cituji:„….televize může vzdělávat, ale jen tehdy, když se lidé rozhodnou ji k tomu užívat. Jinak se stane jen krabicí plnou drátů a lamp.“
Teprve desítky let po Murrowově smrti se začalo hovořit o infotainmentu, složenině informace a entertainmentu, zábavy, tedy o jakémsi „odlehčeném informování“ způsobem, který diváka neodradí… Prý jej vážná témata o problémech světa dostatečně nebaví a nezajímají, má dost svých vlastních ….
Je to tedy na nás, divácích, abychom televizím, a to hlavně televizím veřejné služby ukázali, že se u televize nechceme jenom bavit.