Aneb jde o to, jak se věci nazvou.

Máme před sebou summit EU, druhý a důležitější ze dvou konaných během německého předsednictví. Angela Merkelová si kladla za cíl dosáhnout přijetí smlouvy, která by nahradila zablokovanou evropskou ústavní smlouvu. Zdá se, že kancléřka může svůj ambiciózní cíl splnit. Brání jí v tom asi již jen trucující Polsko, které chce se svými 40 miliony občanů hrát významnější roli, než zatím přísluší agrární, postkomunistické zemi, která pod vedením dvojčat Kaczyňských řeší televizní seriál pro nemluvňata či zákaz vydávání Franze Kafky.
Polsko má v systému dvojí většiny (55% členských zemí a 65% občanů EU zakotvené ve schválené ústavní smlouvě) identickou pozici jako stejně velké Španělsko a nepoměrně lepší pozici, vzhledem k počtu obyvatel, než Německo. To ostatně platí pro všechny malé a menší země.
Z vývoje posledních spíše dnů než týdnů se naštěstí zdá, že Česko nebude stát za polskými fundamentalisty, ale podpoří drtivě většinový názor, že EU potřebuje novou smlouvu, která se nebude jmenovat „ústavní“, přesto bude znamenat zásadní zlepšení spolupráce 27 členských zemí EU již od voleb do Evropského parlamentu v roce 2009.
EU přistoupila na splnění požadavků odpůrců evropské ústavní smlouvy. Tím spíš se ukázalo, jak byly vlastně malicherné či spíše směšné. Smlouva bude smlouvou a nebude tedy zbytečně předstírat, že je ústavou. V novém textu se nebude zmiňovat vlajka a hymna, i když fakticky existují, ať se již úryvku z Beethovenovy Ódy na radost bude říkat znělka či hymna, a vlajka EU visí kromě pražského Hradu snad na všech úředních budovách po celé EU. Také holandský návrh, který „zásadním způsobem“ prohlubuje vliv národních parlamentů je úsměvný – prodlužuje totiž jen lhůtu danou v ústavní smlouvě z 6 na 8 měsíců. Podobně se přejmenuje evropský ministr zahraničí, ale společná zahraniční a bezpečnostní politika je nutností, kterou nechce vidět jen krátkozraký politik obávající se ztráty svého vlivu v domácí politice.
Zdá se, že taktika kancléřky Merkelové uspěje. Zbaví-li se nová evropská smlouva některých červených hadrů dráždících euroskeptické býčky, můžeme se dočkat posunu v evropské spolupráci a integraci. Jiná cesta totiž skutečně není, pokud chceme dát šanci Evropě jako geostrategickému partnerovi v globálním světě s dominantními Spojenými státy, Čínou, Indií, Ruskem, i Brazílií….
Škoda, že politici, kteří se podíleli na vzniku ústavní smlouvy, nedokázali vysvětlit důležitost tohoto dokumentu občanům ve svých zemích. Je to projev neschopnosti politiků oslovit občany a neochoty občanů uvěřit politikům.
Dnešní doba bohužel nepatří vizionářům a silným osobnostem, ale politickým manipulátorům a technologům moci, kteří nazývají věci názvy prověřenými průzkumy veřejného mínění, přijatelnými pro zprůměrňované občany a neprovokují vizemi za hranicemi představivosti diváků televizních reality show.