Bylo léto, horké léto, tak jak léto má být…, i když to letošní až tak horké nebylo, s výjimkou veder v červnu, už v srpnu a v září tak moc horké nebylo, což nám, kteří si dovolenou nemohli kvůli práci dovolit, zas tak moc nevadilo. Proto jsme si s manželkou letošní léto prodloužili a vyrazili koncem září konečně na dovolenou na teplé řecké ostrovy.
Přehlídka mužských a ženských těl všech typů, stupně opálení a fyzického stavu na pláži mne vlastně přiměla napsat to, co se mi vkrádalo do hlavy již dlouho v Praze.
Nejde o nic objevného, určitě to někdo jiný někdy jindy napsal lépe. Ale přesto mi to nedá.

Určitě se, pánové, taky rádi podíváte na pěknou dívkou, především když propluje kolem vás sebevědomě jako královna. Publikum různých přehlídek a soutěží o nejrůznější miss je dokladem, že ženská krása nejen muže nepřestává zajímat. Napadlo vás ale někdy, že skutečná krása není ta - náctiletá až dvacetiletá, ale krása zralých žen? Být krásná, mít proporční – neanorektické tělo ve dvaceti není takové umění, jako být krásná a přitažlivá po padesátce. Ostatně, kolik že je to let Sophii Loren či Claudii Cardinale?
Léta jsou neúprosná; říká se, že čas měří všem stejně, ale ve skutečnosti tak tomu není. V létě rozdíly obzvláště vyniknou – jenom si zkuste dělat čárky, kolik zralých žen, které potkáte za hodinu na ulici nebo kolem vás projdou na pláži, je upravených, elegantních, vkusně oblečených a bez mnoha kil navíc.

Teď vás milé dámy slyším: podívejte se pánové na sebe, na ty vaše pupky a pleše, a pak nám něco povídejte. Ale pozor, mně nejde o kritiku, nechci vás odsuzovat, ale naopak bych rád pochválil a povzbudil ty z vás, které nerezignovaly na to, jak vypadají, dbají o sebe, mají vkus v oblékání a nenechají se odradit všeobecně propagovaným kultem mládí a vychrtlosti. Málo vás chválíme a obdivujeme, naše partnerky a matky našich dětí, a často jsme i příčinnou vaší rezignace. Ale to vás nesmí odradit od přirozené chuti se líbit – protože mladí jsme vlastně jen pár let, duševně asi o něco déle, ale naše tělesná schránka se dá ošidit jen dočasně.
Proto mne potěší, když vidím ženu, která nejenom, že je upravená, chodí k holiči, na kosmetiku, hýbe se a cvičí, ví, co se právě nosí - a co jí ovšem sluší – ale nemá ani problém s návštěvou u plastického chirurga; nemávne rukou nad ochablým břichem a svěšenými ňadry, ano porodila přece děti a za radost rodičovství na rozdíl od nás mužů zaplatila i svým tělem, ale to přece neznamená, že se nebude chtít svléknout do plavek. Potěší mne, když potkám elegantní, „apetitlich“ ženu, které je -sát a přitom z ní vyzařuje sebevědomí a spokojenost.

Často slyším názor, že plastická chirurgie je div ne zvrhlost, slouží možná pro modelky a pochybné ženštiny a v různých rozhovorech se ženy vyjadřují v duchu: nenechala bych na sebe sáhnout, nechci žádné „umělotiny“ a podobně. Ale co je špatného na tom vypadat dobře, ne přehnaně, ale přirozeně dobře, i když čas se už podepsal na mé postavě, když pleť ztratila pružnost a svaly ani cvičení nedonutí udržet břicho zatažené? Všem ženám, které rodily, bych jako poděkování za jejich těhotenství v rámci zdravotního pojištění nabídl plastiku břicha a prsou, pokud by si to ovšem přály. Proč se necítit sebevědomě a být přitažlivá i poté, co přešla čtyřicítka? Sám jsem měl problém s převislými horními víčky, která mne tlačila a bránila abych normálně viděl. Neuvěřitelně šikovné ruce plastického chirurga (smím napsat, že to byl pan docent Měšťák?) mne zbavily problému – jsem tedy také produktem plastické chirurgie? Milé dámy, nebojte se plastické chirurgie, nejde o samospasitelný zásah, ale pomůže.

Být krásná ve dvaceti prostě není kumšt, dokázat zaujmout své okolí a být přitažlivá v padesáti si zaslouží naši pozornost. Jenom aby, o nás takhle báječně vypadající partnerky ještě stály, pánové…