Nemám rád tlučení do hlav. Jakákoliv poučení o životě jako hřebíky.
Nerad jsem jako dítě chodil do kostela, až to maminka záhy pochopila a přestala mě nutit. Přesto mě kostely přitahují. I ony jsou paměť národa.

Obdivuji jejich prostotu i monstróznost, jejich nepředstavitelně odvážnou klenbu budovanou jen obyčejnýma lidskýma rukama.
Nacházím v nich pokoru.

Je to jiná pokora, než ta, která měla lidi přibít k zemi, aby hledali svou světlou posmrtnou budoucnost tam někde nad střechami chrámů. Moje pokora se jmenuje úcta k těm, kteří šlapali po stejných schodech po dlouhá staletí. A chodili se tam i bez zpovědi vyznávat bezeslovnou řečí tomu jedinému, který od věků nic nevykecá.
Koukám se okny na tisíc let starý kostelík. Dnes je nad ním křížek, druhdy tam byl kalich a před tím zase křížek… A oni, vlečeni časem tam stejně vždycky skončili, protože máry byly ve vsi jen jedny.
Skončili tam, protože hledali toho, který udrží jazyk za zuby, a i když nikdy nepomůže – ví. Hledám ty, kteří vědí, a cítím se jak věčný kacíř. Ahasver, který za trest nenachází pokoje.
Už párkrát v životě jsem myslel, že přišli Mudrcové a jejich přítomnost zalije zemi věčným světlem. Ale nějak chodí spíš vychytralí, než chytří a moudrost je přece způsob zacházení s pravdou.
Zase mizí jeden panáček za obzorem a já jedu už kolikáté gumy…
Vcházím do kostelů, abych se tam neohřál. Táhne mě to po chvíli jako průvan ven! Hledat ty, kteří vědí. A kolikátý rok zase znovu volám:
Kde jste vy, kteří jste došli s pravdou nejdál?

(Psáno pro www.brejle.net)