Slovo korupce nás bolí ze stránek novin, píchá nás z obrazovek, děsí z tušené reality. Ale v novém vydání frekvenčního slovníku jazyka českého tentokrát už asi nahoru nevyjede.

Jsme unaveni. Je toho tolik kolem… A když je toho tolik, není to vlastně „normální“?

O jedné oblasti skryté korupce se nemluví skoro vůbec. Nemyslím teď ani na prodej zbraní. Ačkoliv následky korupce, o které chci mluvit, nás mohou bolet všechny a hodně.

Jedná se o vřelé vztahy farmaceutických firem s lékaři a lékárníky, o jejich „obědy“ s primáři, šéfy klinik a velkých nemocničních lékáren.

Zisky farmaceutických firem na celém světě rapidně rostou. U nás ještě rapidněji. Obří farmaceutické firmy vedou válku o kšefty. Bojuje se velmi tvrdě. Lékárny a lékárníci jsou v centru pozornosti všemocné lobby a často se ocitají v přímé finanční závislosti na výrobcích léků. Republiku křižují skvěle placení agenti s auty plnými dárečků. Dárečky se vykazují jako něco úplně jiného. Lékaři na všech úrovních jsou pod tlakem. Ti na vysokých úrovních pod tlakem největším. Farmaceutické firmy si u nich podávají dveře. U nich na pracovištích spíše ne. Častěji na „neformálních schůzkách“ ...

Pokud farmaceutické firmy darují nemocničním zařízením vybavení, na které se nedostává peněz, výborně. Ale ony za dárek vždycky něco chtějí. Jsou to přece obchodníci! Tvrdí obchodníci!

Když objednáte náš přípravek, řekněte si, co potřebujete. Ke své práci přece občas potřebujete kvalitní fotoaparát, pane primáři. Nic není jednoduššího… Lyžujete rád? Pojeďte na naše sympozium do Alp! Koupete se rád, pořádáme seminář na Sicilii. Nechcete jet na kongres do Jižní Ameriky? A vždycky ten dvojznačný spiklenecký úsměv... vždyť přece víte... Jedna přednáška, kterou prospíte, a pak týden opulentních radovánek.

Anebo studie... Mohl byste pro nás přece napsat studii... Honorář? Statisíce lítají vzduchem...

Kdo by nepotřeboval peníze... Jste si jisti, že vám pak pan doktor (je přece pod tlakem) nenapíše lék, který není to pravé ořechové? On si přece spiklenecky ťuknul na zdraví a na spiklenectví. Na tichý souhlas, že odebere pro sebe nebo pro celé prcoviště množství léku, o kterém asi určitě ví, že není zase až tak nejlepší z nabídky. A dveře se stále netrhnou a někteří lékaři už nevědí, co by si ještě mohli přát. Proč třeba nekšeftovat s více firmami? Ať se hoši ukážou, kdo dá víc?

Jenže oni kšeftují s námi! Chápete to?

Neútočím proti lékařům a lékárníkům. Jsou to jen lidi. Někteří neúplatní, obětaví, jedineční, fachmani, před kterými smekáme. Zdravím vás, obdivuji vás... Ale jsou tu také ti druzí, úplatní kupčíci, kterými pohrdám, jako oni ve svém důsledku mnou...

Chci být lékaři partnerem. On mi poskytuje službu, za kterou jsem mu neskonale vděčen, za kterou nejrůznějšími způsoby platím (nejsem schopen posoudit, zda málo nebo hodně). Chci být pro pana magistra váženým klientem, v jehož lékárně, jak nás na gymnáziu dokonce i za socíku učili, se při příchodu smeká, protože jsme přece na akademické půdě...

Ten vděk bývá často vybuzen mou a naší bolestí. Já nejsem ten, kdo přichází s prosíkem. Jsem člověk v nesnázích a do čekárny jsem nepřišel opruzovat namyšlence v bílém plášti, který mi dává najevo, jak jsem mu vydán na milost a nemilost.

Přišel jsem za vzdělaným odborníkem. Za člověkem s velkým Č, který se celý život brodí bolestí druhých. Který si ale také uvědomuje, že jednou i on bude v nějaké čekárně ždímat čepici v rukou a se strachem v očích čekat na ortel.

Byl bych rád, kdyby konečně chytil někdy někdo někoho za ruku v tomhle obrovském kolotoči. Tady nejde o pytlík s pěti vajíčky od babičky.

Tady jde o pytel plný číslic s nulami, kterým někdo pohazuje výměnou za můj pocit, že mě, tebe, tvého blízkého i vzdáleného, něco hned tak nepřebolí, i když by mohlo.