Vánoce se líně převalí a vidina Nového roku nás nutí k přemýšlení. Co dobrého jsme stačili nejen v tomhle roce, ale v životě udělat.
Jel jsem po dálnici. Provoz sice už trochu řídnul, ale pršelo a bylo nevlídno, že bys psa nevyhnal. Najednou auto přede mnou začalo prudce brzdit a smyk ho hodil přes oba pruhy...

Já jsem ubrzdil, ale auto ve vedlejším pruhu ne. Zmuchlané plechy na Vánoce…
Vyběhl jsem se z auta podívat, co se stalo. Po dálnici pomalu zmateně běhalo štěně. Paní s pomačkaným autem běhala za ním. Měla na hlavě červenou Santovskou čepici a dělala takové to rozpačité kša,kša…
Ale pejsek se posadil na tu mokrou dálnici s hlavičkou na stranu a poslouchal paní, co říká. Ona jen nešťastně rozhodila ruce, vzala ho do náručí a rozbrečela se. Řidič, co neubrzdil a naboural do ní, jí otevřel dveře pomačkaného auta. Odklidil trosky svého nárazníku a na sedadlo jí položil svou vizitku. Ona sedla do auta a plačící zašeptala Hezké Vánoce. Pak nastartovala, srovnala auto s pomačkaným plechem a pomalu, životem pomačkaná s mokrým štěnětem na klíně, odjížděla.
A těch pár lidí, co jsme zastavili, jsme na sebe kývli, jako že Veselé Vánoce a vyjeli jsme do tmavé a deštěm lesklé předvánoční noci.
Ten večer jsme asi nikdo nevypravoval, že jsme nabourali. Tak nějak jsme všichni zachránili opuštěného malého psíka, kterého by normální člověk do takového počasí nevyhnal…