Starý rok? Nový rok? Prokopněte buben kdykoliv. Proč ne hned teď ?


Před časem zareagovala jedna čtenářka na článek na mém webu: „…Člověk se musí rvát o drobnosti! Pokud se rozhodne skutečně udělat něco pro druhý, v průběhu konání v něm zahlodá červíček, zda to ti druzí vlastně ocení ... Je hrozně těžký nedat se otrávit, nevzdat to. Všeobecný úhel pohledu většiny: Kdo pomáhá, neví co s roupama. Většina nevěří, že někdo pomáhá, protože cítí potřebu pomáhat! A tak závidí - protože kdo pomáhá, tak na to má (rozuměj: čas,peníze atd.). Jiná verze neexistuje. A kdyby z toho všeho ten "dobrák" padal na hubu, tak většina konstatuje - dal se na něco, na co nestačil...“
Teď mi její slova docvakla…

Vkrádá se tolik pochybností. Ten, kdo je nemá, je ignorant a pokrytec. Někdy se vplíží i obava, že tě svět míjí a vytlačuje mimo proud, do tišinky jménem Ne-život. Jsi uhnízděný někde na chalupě a zíráš na bednu, jak v té zlaté Praze život kypí. A z obavy si přiznat, že jsi trochu mimo, říkáš, že nové nechceš, nepotřebuješ. Že se beze všeho nového zlatě zuřícího ve zlaté Praze (a všude jinde, kam nevidíš) klidně obejdeš.

Pravda je ale jiná: Ty se obejdeš bez toho maglajzu ve zlaté Praze. Ale život za šos chytit musíš a pokud možno za ten, který není na suchý zip. Který neurveš, ani když se škubeš. Nesmíš se nechat vyautovat.

Pokud se nechytíš toho zdravého šosu, všechno dobré nové se klidně obejde bez tebe a ty můžeš jít večer na pivo a do smrti nad tím pivem nadávat. Na „Ně“, na „To“ a „Tamto“.

Když nechytíš přihrávku od života do běhu, chytí ji jen tvoje děti a pomalu mizí za tvým obzorem. A v tom běhu tvoje děti klidně skousnou zařadit do svého repertoáru to, co ty už ne: „humánní“ války, teroristické útoky „nové generace“, pár všemocných rukou na surovinových kohoutcích atd. Vezmou je jako skutečnost, se kterou se svým způsobem identifikují...

Historickým vývojem je u nás stále ještě zakořeněná poměrně značně vysoká cena života. Najednou se ale poměřujeme s národy, kde je cena života takřka nulová. Četností mrtvol ve zpravodajských pořadech a akčních filmech se cena života i u nás ale rychle devalvuje.

V loňských novoročních novinách hovořil jistý záchranář o tom, že v centru Prahy pobíhaly o silvestrovské noci stovky násilníků, kteří bez motivu napadali bezbranné lidi. Sám dostal při záchranné akci od asi šestnáctileté dívky pěstí na solar...

V jednom z nedávných pokračování dětského seriálu se zcela samozřejmě hovořilo o slavných zločincích. Vrahouni píší veleúspěšné memoáry, jsou hrdiny muzikálů, přímé přenosy z cel smrti dávají nahlédnout do posledních záchvěvů života v elektrických křeslech a na nóbl oprátkách. Medializovaný zločin mění znaménko minus na skoroplus.

Jak se vůbec může člověk tím, že spáchá zločin, stát slavným?

Kdysi u nás bývali slavní myslitelé, malíři, spisovatelé. Ti umělci, kteří mají dnes potřebu na sebe upozorňovat (já vím, že sponzoři nevyhledávají ty tiché, co sedí v koutě), volí cesty podle svého gusta: Spisovatel nenapíše román, který ohromí svět. Ale nechá se vyfotit nahý do kalendáře. Malíř nenamaluje obraz, před nímž si světoví galeristé sednou na zadek, ale vyfotí se samospouští, jak masturbuje. A mladá spisovatelka na titulních stránkách bulváru přehluší katastrofální recenze svých knih ne hloubkou svých myšlenek, ale demonstrativním soupisem svých milenců z řad celebrit s náznakem postele zahřáté sem tam i nějakou kačenkou... A protože je na titulních stranách a je tudíž „mediální osobností“, podle její knížky se natočí film. Ona totiž, jak se se spikleneckým úsměvem bulváru svěří, dobře ví, že lidi jsou na prasárničky.

Hele, Člověče (a tohle říkám hodně i sám sobě!), žij si, jak chceš. Ale jsou s tebou na světě tvoje děti! Dej jim, co jim patří! Nejen žvanec a nejnovější mobil. Ale třeba letmé pohlazení. Donuť se přestat stydět a obejmout… Je to slabý odvar přikládání miminek k maminčinu srdci. Ale něco jako srdce na srdce to je! Nauč se to, než ti děti běh času vezme tou přihrávkou do běhu. Než tě život sám vyautuje. Druhá šance není! Dělej, co můžeš dobrého, teď hned!

Nenech se zatahovat do kruhů negativní energie, nebabrej se v hádkách s minusovým balábile. Buď plusový! Strkej svým dětem před oči krásu! Ukazuj jim lidi - anděle spadlé na Zem! Lidi, kteří nečtou jen vkladní knížky! Kteří stačí v tom shonu dělat něco navíc pro druhé! A takoví tu přece pořád jsou!

Krása prostě je! Obyčejná, všední krása, nesmírně prostá, laskavá a vlídná. Z ní vyrůstá osvícené hledání Naděje.

Mé, tvé, naší.

Teď hned!