Děsná rána. Skla zůstala v oknech. Pes vyje. Dvě v noci. Sedím u laptopu. Hlava se zatáhla mezi ramena. Strop nepadá. Vystrkuji hlavu na terasu. Deset metrů ode mě vybuchlé auto. Vyšlehují plameny…



V hlavě mi hoří jiný požár. Taky dvě v noci. Kolik mi to bylo? Šest? Vynesli mě z postele. Táta běžel napřed. Nedaleko našeho domu vzplanul kravín. Vyděšený. Do něčeho mě navlékli. Běžíme k požáru. Hledím na úděsné divadlo. Živel. Nezvládnutelná síla mimo lidské možnosti. Rozšířené oči. Nikdy nezapomenu.

Vědra s vodou z ruky do ruky. Houkání přijíždějícího vozu dobrovolných hasičů. Strejcové, které jsem znal z lavičky před hospodou. Dělají pravděpodobně smysluplné úkony. Stříkačka začíná ostřelovat plameny jen o trochu víc platně než ubohá vědra s vodou. Pár odvážlivců s mokrými hadry na hlavě a ramenou vyhání popálené krávy s vyvalenýma očima… Dodnes mi z toho naskakuje husí kůže. Premiéra. V hlavní roli živel. Oči těch krav vidím dodnes. Pobožnou pokoru v očích žen. Co divného to máte v těch očích? Nikdy na ten pohled nezapomenu…

Oheň pod terasou. Vybuchují pneumatiky, stříká sklo. Policejní auto. Všichni kamsi střílejí z mobilů. Auto hoří skoro patnáct minut. Plameny přeskakují na ta vedle zaparkovaná. Další rány. Další vytí psů. Rozsvěcují se okna okolních paneláků. V oknech se blýská.

Z kopce sjíždějí s houkáním dvě hasičská auta. Klidné profi jednání. Obhlížejí, natahují hadici. Taví se blízké kontejnery na odpadky. Stříká pěna. Hasičský fotograf staví tři hasiče do blízkosti hořících aut. Dokumentace se nesmí zanedbávat. Není nad autenticitu. Pěna při tom statování omylem stříká do výšky dvaceti metrů a dopadá na cestu. Fotograf ví své o kompozici záběru. Není spokojen. Přemisťuje trojici hasičů. Kontroluje na displeji. O.K. Palcem vzhůru. Hasí se dál. Pěna se lepí na hořící auta…

Dav. Přes pozdní hodinu. Jako tenkrát. Hodili na sebe, co bylo po ruce. Všichni fotí plameny. Frajer v teplákách pózuje před hořícím vrakem. Nadává manželce, že neví, kde se mačká. Hasiči dav odhánějí. Všichni chtějí pózovat. Nikdo nepodává vědra s vodou…

Všichni pózují. Všichni fotí. „Táto, kameruj to!“

Jsme diváky. Tehdy jsem se taky jen díval. Ale chlapi zachraňovali. I když bláhově. Ale nějaké krávy to přežily!

Zmáknuto. Pěna to zmákla. Tři vychladlé vraky se ráno stávají poutním místem. Ulice z nejhoršího omytá. Pěna kolem silnice pění dál. Kontejnery jak zamrzlé figuríny barevných skřetů.

Byli jsme zase svědky...

Tehdy byli chlapi účastníky.

My to máme v kabeli. Stáhneme si záběry do počítačů a budeme to ukazovat. Podívej, mámo, to jsem já a to hořící auto…

Přemýšlím o tom rozdílu. Vlastně o nic nešlo. Auta by stejně shořela. Byli jsme svědky. Táto, kameruj to…

Neodhořívá v nás?