Jan Kubáček

07. 06.

Kdo se ocitne v kůži Jiřího Paroubka

Jan Kubáček Přečteno 10529 krát

Odchod Jiřího Paroubka v přímém přenosu postavil před ČSSD otázku, co dál a zejména s kým. Do té doby vrcholní straníci uvažovali hypoteticky a ještě v negaci vůči solitérnímu předákovi. Teď jsou nuceni vymezit se pozitivně a vizionářsky, bez odvolání na Paroubkův monologický styl.

Doposud měl patent na politickou taktiku a budoucnost oranžového týmu Jiří Paroubek a jeho nejbližší marketingový tým. V zádech sice měl brblavé a mocné místopředsedy, ti si však v klidu a v závětří budovali své frakce. V ČSSD se mezitím utvořil první skutečně silný ročník viditelných komunálních politiků, starostů a primátorů, které navíc posílila velmi vlivná liga hejtmanů. Mnozí z nich už často viděli partajní cestu odlišně, čekali však až na pověstné „potom“. Vidina lídrovství nyní mnohé z nich svádí, jenže na post předsedy jich je příliš mnoho, navíc s podobnou zkušeností.

Sociální demokracie trpí přetlakem obdobně silných osobností s potenciálem růstu. Jde o místopředsedy ČSSD, několik hejtmanů, ale i pár politiků z komunálu. Nejvážnějšími kandidáty na uprázdněný post jsou Bohuslav Sobotka a Michal Hašek.

Zvláštnost obou se ukazuje na jejich zaměnitelnosti. Oba reprezentují jižní Moravu, pojí je i podobný věk, rovněž shodná cesta partají od mládežnických podporovatelů přes nadějné poslance-benjamínky s raketovou kariérou až po exekutivní zkušenost. První jmenovaný ji nabíral ve vládě, druhý v čele významného hejtmanství a ve vedení Asociace krajů. I pohled na roli ČSSD v české politice mají velmi podobný. Dělí je snad jedině délka pobytu ve sněmovních lavicích. V té vede místopředseda Sobotka, což ale nemusí být výhoda.

Právě jejich abnormální shoda a stejný regionální původ nahrává vývoji „dva se perou, třetí se směje“. A těch třetích je hned několik. Pokud bude Hašek nebo Sobotka usilovat o převahu, nemine je přemlouvání Lubomíra Zaorálka, Zdeňka Škromacha a předáků vlivných českých frakcí ve straně: Milana Urbana a zástupců ústeckých a pražských buněk. Jako první zveřejnění adepti na funkci předsedy budou muset významně agitovat u hejtmanů a komunálních politiků, protože právě oni možná o novém předsedovi rozhodnou.

ČSSD jde stejným směrem jako její největší konkurent – ODS, cestou regionalizace a vytváření řady frakcí. Oba kandidáti dosud často využívali faktu, že Jiří Paroubek neměl svoji věrnou platformu a byl závislý na vůli vlivných straníků. Nyní je dost možná čeká obdobné. Vítěz zaplatí poslušností vůči regionům a vlivným straníkům. Kuriózně jej tak zřejmě čeká život v kůži Jiřího Paroubka, osamělé rozhodování a povinnost stále vítězit. První zkouška bude už na podzim, v komunálních a senátních volbách.

Psáno pro deník E15

02. 06.

Kroužkovací revoluce

Jan Kubáček Přečteno 8814 krát

O víkendu jsme prožili kroužkovací revoluci. Český volič, který doposud vynikal spíše tradičním až schematickým hlasováním pro stranu a existenci preferenčních hlasů si téměř nepřipouštěl, náhle otočil. V předchozích kláních své preferenční hlasy téměř neužíval, nyní dával i všechny čtyři, tedy přípustné maximum. Na stranické kandidátky přilétlo 3,7 milionu preferenčních hlasů a dá se usuzovat, že se těmito volbami chování českého voliče změnilo. A pokud nebude tato možnost promarněna, tak se i změní a asi i posílí natrvalo.

Obrat ve voličské taktice nastal částečně díky médiím, která pravidelně vyzdvihovala instrument preferenčních hlasů. Zásadní vliv však tentokráte měly občanské iniciativy. Právě tyto aktivity, vzývající pozitivní „voličskou neposlušnost skrze hlas“, vystihly ducha doby. Vycítily atmosféru nespokojenosti ze siláckého stylu politiky a neschopnosti kompromisu i všeobecnou touhu po protestu, avšak vedeném pozitivním směrem, aktivní účastí u voleb za personální obměnu stran. V některých případech touhy po nových tvářích ve sněmovních lavicích svoji roli hrálo volání po omlazení, po komunálních politicích či úspěšných kandidátech z praxe, zkrátka po alternativě. Výraznou změnu náhledu na možnost osobní volby způsobila nenápadná změna ve volebním zákoně, která vzešla z iniciativy sociálnědemokratických poslanců. Byla to jediná obměna stávající české normy, která prošla legislativním sítem. Počet preferenčních hlasů se zdvojnásobil na čtyři a hranice k postupu na kandidátce se snížila ze sedmi procent na pět. Nikdo z volebních štábů si tuto změnu téměř nepřipouštěl. I díky tomu, že ještě nikdy nebyla využita v praxi. Začala totiž platit až několik měsíců po „patových“ sněmovních volbách, v listopadu 2006.

Tato relativně drobná institucionální změna ruku v ruce se společenským tlakem razantně proměnila vnitřní osazenstvo většiny politických stran. Zajímavé je, že voliči nerozlišovali mezi partajními matadory a nováčky. Své o tom ví exministr Ivan Langer, pražský poslanec ČSSD Svoboda, Pavel Severa z TOP 09 či Jiří Janeček z pražské frakce ODS, kterým zůstala brána Sněmovny uzavřena. Například stranické kandidátky Libereckého kraje se otřásly téměř v kompletu.

Překvapí i to, jak nečekaně intenzivně se po vlasti české roznesla a rovněž praktikovala iniciativa podpory „posledních čtyř kandidátů“. Právě ona přivede do Sněmovny řadu neznámých nováčků, ale i komunálních politiků a regionálních osobností. Preferenční hlasování však na jedné straně vyzdvihlo naprosté nováčky, ale podrželo i kontroverzní dlouholeté politiky typu Marka Bendy z ODS či Stanislava Křečka z ČSSD. Můžeme jen spekulovat, zda ze vzdoru vůči Pavlu Bémovi či Jiřímu Paroubkovi.

Jediný, kdo odolal svodům „obráceného“ kroužkování, kdy se z mnohých posledních kandidátů náhle stali první, byli voliči KSČM. I tento trend poodkryl vnitřní rozpoložení duše voličovy. Komunistický podporovatel zcela ctil vůli stranického vedení. Podporovatelé nekomunistických stran do toho naopak šli naplno, často s pocitem, co to udělá. Do budoucna bude zajímavé sledovat, zda se i komunističtí voliči v příštích volbách tímto chováním nakazí nebo si ponechají svůj respekt k autoritě za každou cenu.

Pozitivním na proběhlé „revoluci preferencí“ je, že se voliči rozhodovali konstruktivně, výběrem, ne domácím vzdorem na otomanu. Vybírali za změnu a vnitřní personální reformu, a ne za každou cenu proti. Zkrátka stranickou kandidátku pojali jako univerzální menu, ze kterého si mají právo vybrat. Strany tato nečekaná rošáda do budoucna donutí nespokojit se pouze se silnou pětkou vpředu a zbytkem kandidátů jen do počtu, ale budou shánět zkušené i na zadní místa. To je možná donutí se i více otevřít sympatizantům a lidem praxe. Aktivní využívání preference oslabí i klany a sekretariáty, které si doposud určovaly, kdo zasedne v dolní komoře.

Nováčkům možná tento nečekaný skok do hluboké vody velké politiky umožní vyrůst, více vsadit na shodu a kompromis, už proto, aby dosáhli výsledku. Budou se rozkoukávat, ale existuje šance, že se naučí již odlišným, korektnějším mravům a nerozplynou se ve většině dlouholetých matadorů, konfliktních rutinérů.

V dalších měsících tak poznáme, jak kvalitní má každá strana svoji personální politiku a zda se nám skutečně rýsuje nová politická elita, která se slovy klasika „již nezakecá“.

Psáno pro deník MD Dnes

Archiv článků: červen 2010

Kdo se ocitne v kůži Jiřího Paroubka

Kroužkovací revoluce

Blogeři abecedně