Události posledních dní naznačují, že by se po letech mohl do vrcholné politiky vrátit Miloš Zeman a jeho svébytný politický styl. Dokladem toho je Zemanova ochota osobně kandidovat ve sněmovních volbách, první průzkumy veřejného mínění a také první přeběhlý poslanec od ČSSD, Kostov.

Šance Zemana na úspěšný politický comeback jsou zatím otevřené. V rukou má několik silných karet. Jeho ambiciózní strategie však má i několik povážlivých trhlin, které mohou jeho cestu zpět velmi rychle zhatit. Tentokrát již nadobro.

Začněme však u jeho potenciálu. Miloš Zeman profituje z toho, že jeho návrhy řešení často vyčnívají a programově stojí mezi ČSSD, ODS, ale i KSČM. Občas ze slibů těchto subjektů těží, vždy však dostávají nátěr a zejména rétorickou zkratku ve stylu Zemanových úvah. Ve své nabídce priorit, toho mála, co dosud představil, navazuje na dobu svého premiérství. V minulosti i nyní kombinuje pragmatickou reálpolitiku, sociální akcent, podporu ekonomické politiky a podnikání, ale vypomáhá si i občasným protestním tónem ve stylu českých komunistů. V době vedení vlády to byla privatizace českých bank, „drobničky“ sociální politiky, ale politika ekonomického třesku. Nyní k tomu přidává boj s krizí a státním dluhem. Ve všem však využívá přístupy všech tří zmíněných politických konkurentů.

Jeho popularitu posiluje i schopnost odejít z aktivní politiky a také odmlka, díky níž si česká společnost odpočala od jeho slovníku, občasné tvrdošíjné politické praxe a plodů opoziční smlouvy. Velký zájem mu přinese i plánovaný duel na Ústecku, kdy se střetne se svým trvalým politickým soupeřem, Jiřím Paroubkem, se kterým vede politický boj již od dob obnovení ČSSD. To Zemanovi zcela jistě zajistí bohatou mediální pozornost, včetně zájmu veřejnosti, která má ráda střety výrazných osobností.

Slabinou jeho dosavadní taktiky vedené z Vysočiny je přehnané pohlcení logikou msty. Jeho kroky příliš často vykazují znaky touhy pokořit soupeře, než aby vlastní politice dodaly hlubší smysl a vizi. Je otázkou, kolik voličů bude chtít hrát roli statistů, kteří mají být jen beranidlem revanše, bez ohledu na jejich vlastní potřeby. Důvěru nedodává ani dosud velmi neurčitý program. Ten je nahrazován souborem prázdných floskulí, jež nabízejí od každého něco, avšak bez záruky. Zneklidňuje i personální zázemí lídra Strany práv občanů. Zeman nikdy příliš nevynikal personálním citem, ostatně sám na něj několikrát doplatil. I teď zatím víme jen o „politickém obchodníkovi“ Šloufovi a členech jeho bývalé vlády, které často spojuje spíše zasněné vzpomínání a obhajoba minulého, než koncepční politika současnosti a budoucna. Snad největší nástrahou na cestě do Sněmovny je Zemanovi jeho náchylnost k atakům a obhroublosti vůči svému okolí, zejména k novinářstvu. Tu už dnes využívá příliš mnoho stávajících politiků a Zemanovi může velmi rychle vzít étos politika, který má svoji úroveň, dokázal se poučit a nabídnout odlišnou vizi.

Zkrátka největším rizikem Zemana je opět on sám, ale i to, že jeho úspěch vyrůstá z originálního volebního guláše od každého něco. Silným spojencem mu je i vysoká míra neatraktivity panů Paroubka a Topolánka, doplněná únavou ze salónního protestu komunistů, kteří více žijí parlamentními funkcemi, než vlastními smysluplnými a realizovatelnými recepty. Nesmí však v dalších týdnech ukázat, že je stejný, a to pro něho nebude snadné.

Text publikován v deníku E15