Je znát, že se mílovými kroky blíží do české kotliny další volby. V české politické realitě se stalo již zajetou tradicí, že se každé volební klání přemění nejen na soutěž o veřejnou podporu a politické preference, ale vedle toho i na vnitrostranický boj o další směřování dotyčné strany, na souboj o její budoucí politické nevěsty a o podíl na volební kořisti.

Tuto mocensko-politickou logiku si velmi rychle osvojila i Strana zelených, což už ostatně prokázala několikrát, naposledy o víkendu, kdy klika nesmiřitelných kritiků Martina Bursíka a jeho spojenců vytvořila Zelené dvě.

V jednom z předchozích komentářů jsem upozorňoval, že přehnaně nelítostný a příliš silový tlak na oponenty, který vyvinul Bursík, vyvolá stejně zaslepený a obdobně kontraproduktivní protitlak, v podobě jednostranné kritiky a podrážení autority strany. Zatím nejzásadnějším zhmotněním nevole se dostalo v podobě založení Demokratické výzvy, v lůně zelené strany.

Strana zelených doplácí na přespříliš osobních ambicí mnoha čelných předáků strany, která se odehrávají na příliš malém politickém hřišti zelených. Za nekoncepční sváry však nemohou jen osobní animozity, ale také dosavadní nabitá zkušenost řady současných „dělníků strany“. Ti stále hledí na vrcholnou politiku prizmatem zážitků z práce mnoha nepolitických spolků, nevládních a zájmových organizací, které povětšinou své vize prosazují skrze rebelie, protest a okatou kritiku. S jediným cílem, jakýmkoliv způsobem přitáhnout pozornost a sympatie veřejnosti a tím zapůsobit na státní majestát.

Nyní, si však odmítají přivyknout na změnu hry. Už jsou uvnitř majestátu, který je ale spojen s rutinou a jistou všedností politické práce. Nově je potřeba ovládat umění kompromisu a ctít týmového ducha. Mnozí, ze zelených bojovníků na obou stranách, si nechtějí připustit, že to co v minulosti přinášelo své ovoce a cennou pozornost, tedy silná prohlášení, politika střetu a protestu, už nefunguje, ba je zapovězeno.

Češi jsou ochotni tento přístup tolerovat pouze krátkodobě, u ne-politiků a nevládních iniciativ, přísně to však trestají u politických stran a politických aktérů. Otevřenost v neshodách, již není sympatická svojí otevřeností, nýbrž je vnímána jako slabost a neschopnost nalézt to pověstné jedno správné řešení.

Veřejnost nerada vidí nepřipravenost, stálé dohadování a permanentní vády, naopak očekává a oceňuje jednotu a týmového ducha, kdy se ctí jedno zřetelné a přijaté řešení. Lidé už jsou politikou unaveni. Procedura jednání, krkolomné hledání společného zájmu a kompromisu je příliš nezajímá. Chtějí výsledky a jasný projev jednoty, což ani tato vznikající iniciativa nepochopila a odmítá přijmout. Ve výsledku, proto jen oslabí zelenou partaj a nastartuje další kolo půtek. Nově, o to, kdo může za oslabení před Evropskými volbami a kdo více škodí zelené politice v Čechách a na Moravě.

Psáno pro deník E15