Na první pohled došlo k věci u nás nevídané, čeští komunisté v předvečer připomínek dvacetiletí od změny režimu, zdánlivě, po letech fundamentálního odmítání jsou dotlačeni společenským míněním a politickou konkurencí k nabídce omluvy. Jde o v pořadí třetí projev stranické oficiální lítosti, který je však nově zabalen do značně pragmatického hávu protigarancí funkcí a politického vlivu.

Právě tento požadavek, který je připojen k nabízenému pardonu, dobře ilustruje povahu současného taktického uvažování vrcholného komunistického vedení. Načasování a vyřčené nároky za historickou lítost poodhalují konzervativnost a opatrnost současných kormidelníků strany „červených třešní“. Na rozdíl od omluvy československých komunistů ze závěru roku 1989, posléze znovu zopakované představiteli nově ustavené KSČM na jaře 1990 chybí těm současným odvaha po novém směřování, hledání volební nabídky dneška a zejména skutečná ochota ke změně pohledu na potřeby, práva a životy současné společnosti.

Na počátku devadesátých let existoval reálný pokus změnit české „starokomunisty“ v klasickou autentickou kritickou levici evropského střihu. Své o tom ví tehdejší předseda, dnes režisér Jiří Svoboda, který byl nedlouho poté i se svými stoupenci nelítostně vytlačen nejen z vedení, ale i ze samotné partaje. Jeho místo obsazuje lídr, který nabízí garanci a opečovávání klasických normalizačních hodnot, svoji politickou strategii staví na sešikování pod systematickou kritikou všeho „posametového“ a sveřepé obhajobě starých pořádků.

Strana českých komunistů od té doby sází na vyčkávání, nepodvolování se době a tempu společnosti, do doby než se vývoj podvolí jim. Setrvávají u stále stejné opoziční politiky a jednoho jediného přípustného postoje a nutno podotknout, že nekoncepční, nerozlišující kritika okolí jim v dogmatismu a strnulosti napomáhá. Utvrzují se i na příkladu svých ideologických druhů v Itálii a Francii, kteří otevřeným vstupem do vlády ztratili preference, čelili vnitřnímu napětí a štěpení, které vyústilo v jejich dlouhodobé oslabení.

Právě i proto, si myslím, že nehrozí jejich otevřené vládní partnerství se sociálními demokraty. Nechtějí totiž zbytečně riskovat a ubližovat si reálnou mocí, když si mohou podržet jistotu luxusu dobře placené parlamentní opozice a garanci hesla „za nás by bylo lépe a radostněji“.

Namísto toho, už pod vedením pragmatického funkcionáře Vojtěcha Filipa volí taktiku vyvažování. Strana sice vnitřně strádá absencí aktuálního programu, který by vnímal současnost a nabízel i perspektivu. Čelí i vymírání členů a výpadkem politických nástupců, přesto vedení trápí jiný problém. Věk. Většině vedení strany se uzavírá politická kariéra, proto chce dosáhnout co nejdříve maxima vlivu a funkcí, avšak s udržením opozičního komfortu a bez zbytečného rizika.

Zárukou má být právě i tato omluva-neomluva. Už její tón a cena za omluvu potvrzuje, že nemá být brána vážně. Počítá se s tím, že sociálními demokraty bude odmítnuta, což posílí oba proudy levice. „Strana oranžové růže“ odolá, podpoří tak svůj nekomunismus, a tím i šanci ulovit středové voliče a přitom si ponechat i monopol pro oslovování protestních nekomunistických voličů.

A komunisté deset týdnů před volbami získali cenný předvolební argument – „byli jsme ochotni vyjádřit omluvu, udělat historický pardon a přesto jsme byli odmítnuti“. Jejich volební legenda bude pravit, že udělali maximum, což se také stane jejich předvolebním zaklínadlem po celou kampaň. Sází na to, že jim tato slovní nabídka uvolnila ruce pro jiná volební témata, pro tradiční protestní tón a oslovování svých potenciálních voličů. Přitom si ponechávají dvířka možných povolebních taktických ústupků. A to je asi největší rozdíl od minulých pokusů o oficiální stranickou lítost. Teprve finiš volební kampaně ukáže, co vlastně skutečně znamená komunistický taktický pokus o omluvu-neomluvu.

Psáno pro MF DNES