Horká fáze kampaně zaplavila Česko a s ní se naplno otevřela stavidla řízených předvolebních emocí, zejména skrze negativní kampaň a volební zesměšňování všeho druhu. Anglosaský styl kampaně ovládl předvolební řeč většiny významných předvolebních hráčů. Ti sází na zahraniční zkušenost, kdy negace, strach a zpochybňování morálního kreditu soupeře přitáhlo pozornost netečného voliče a přesycených masmédií.

Negativní kampaňování láká z mnoha důvodů. Utvrzuje vlastní voličské jádro, znervózňuje voliče soupeře, atakuje city nerozhodnutého občana a pokouší se znehodnotit dlouhodobou taktiku strategií konkurenčních partají. Navíc z desítek výzkumů nálad veřejnosti je dokázáno, že se negativní sdělení lépe pamatuje a intenzivněji se vryje do paměti. Existence předvolební negace nám o něco lépe představuje rozvážnost a psychickou odolnost budoucích vrcholných politiků. Otázkou zůstává za jakou cenu.

Spojené státy a Spojené království mají s touto taktikou téměř stoletou zkušenost a stále ji rozvíjejí. Traduje se však, že co je řečené v hněvu a v permanentní zlobě, to odrazuje. A platí to stále. Přemrštěná negativní kampaň, která neuznává pozitivní poselství či ho překrývá, dokáže způsobit více ztrát než užitku. Ostatně i obě zmíněné země vnesly do slovníku volebního marketingu pojmy jako bumerangový účinek, efekt dvojí škody či syndrom oběti.

Mnozí politici a jejich strany, kteří tokali pouze negativní volební píseň a soustavně vyvolávali kritiku na oponenty, sami začali čelit nevoli veřejnosti. Věčné pranýřování okolí se jim vrátilo jako pověstný bumerang. Mnozí voliči totiž začali mít pocit, že to, co je tak kritizováno u konkurence, musí probíhat i u kritika, podle přísloví potrefená husa nejvíc kejhá.

Efekt dvojí škody zaznamenali nejen mnozí kandidáti na přední americké funkce, ale mimochodem i automobilová branže v USA. Jeden prodejce automobilů se tak soustředil na kritiku konkurenční značky, až odradil potenciální zákazníky od nákupu i své nabídky ve prospěch zahraniční konkurence. Náprava pak trvala několik let.

Posledním častým účinkem přílišné negace je syndrom oběti aneb obrana slabšího. Zažili ji stoupenci dvou největších britských stran. Tak dlouho útočili na sebe navzájem a pro jistotu i na třetího vzadu – Liberální demokraty, až mnozí na protest a jako varování demonstrativně podpořili právě toho třetího. Liberální demokraté, nehledě na program, pak bodovali i v tradičních obvodech svých soupeřů.
Tím se dostáváme k nebezpečí negativní kampaně bez hranic na český způsob. Británie i Amerika se poučily a kombinují masivní negativní kampaň s pozitivními prostřihy, poselstvím, které motivuje, či je doplňují samostatnou pozitivní agitací. U nás však mnohé volební štáby podlehly doslova mánii a oslovují pouze skrze útoky. Negativní kampaň pohlcuje veškerá sdělení a navzájem se nuluje, ne však v myslích voliče. Ten má dvě možnosti. Buď nechat strany se hádat a neúčastnit se voleb, což je dlouhodobě sebevražedný hazard českých politických elit anebo se ohlédnout po někom jiném, po pověstné třetí straně. V lepším případě po promyšlené alternativě, v horším pak po otevřeně populistickém proudu, který si nebere servítky a ani svoji negaci jako smysl politiky nezastírá. Své o tom ví Nizozemí, Francie, Itálie, Rakousko, ale i Maďarsko.

Negativní kampaň s limity funguje, někdy může i pomoci lepší znalosti programu a odolnosti kandidáta. Avšak negace jako předvolební všelék a odpověď na touhy voliče může být džinem vypuštěným z láhve s nebezpečnými důsledky.