Mezi těch několik málo věcí, které ještě nejsou „ošetřené“ zákonem, patří, jak se teď ukázalo, státní smutek. Jak se dělá, jak má vypadat, co se smí a co ne, na to neexistuje žádný foršrift.

Naštěstí.

Protože smutek, i když se mu říká „státní“, vážně není něco, co by si měl stát přivlastňovat. A rozhodovat za nás, jak ho musíme držet nebo předstírat. Do světa našich intimních pocitů státu nic není, nejsme v Severní Koreji.

Takový postup sebou ovšem nese jistá rizika. Předpokládá totiž, že občanům není potřeba nic nařizovat, protože mají vkus, rozum a jistou sociální inteligenci. Samotným jim dojde, co se hodí a co ne.

Nedojde. Ne všem.

Aby se v den státního smutku hrála hokejová extraliga, to je zřejmě český unikát. Karlovy Vary – Vítkovice, Třinec – Kladno, Zlín – Liberec, a tak dále. Mantinely duní, tribuny hučí, přestávkové disco buší do uší, trestné lavice se plní a diváci se baví. Jo, a taky nějaká ta minuta ticha tam bude, počítám.

Marek, Rachůnek a Vašíček si pietu zasloužili. Václav Havel, to je trochu jiná liga, takže hokejoví bafuňáři usoudili, že jedno pietně odložené kolo za sezonu stačí. Nic nepochopili. Havel, do toho!