Zeman se vřítil do politiky. Ale komu bude skládat účty?
Sotva 24 hodin po volbách, a Miloš Zeman je jak z divokých vajec. Větří vzpouru v ODS, řešení situace vidí v předčasných volbách a dokonce mluví o tom, jak změnit volební systém.
To je špatně. Prezident nemá - ani než nastoupí do úřadu, ani potom - jančit. Má se držet zpátky. Ústava ani v nejmenším nepředpokládá, že by se choval „silově“ a šel čelem proti vládě. Naopak, počítá s tím, že bude s vládou spolupracovat.
Pro ilustraci teď dovolte malou osobní vsuvku.
Přesně před dvaceti lety byl Václav Havel poprvé zvolen českým prezidentem. Den poté se dostavil do budovy České tiskové kanceláře v Opletalově ulici, kde se, jak bývalo – či dodnes je - zvykem, nechal vyfotografovat pro oficiální prezidentský portrét. Já jsem tam s ním pak, jako redaktor ČTK, udělal krátký rozhovor, který týž den vyšel jako zpráva Četky.
Havel mimo jiné řekl, že by Česká republika měla podpořit myšlenku mezinárodní vojenské intervence v Bosně a Hercegovině (což bylo v titulku zprávy).
Pak jsem napsal, že se „neobává, že by se v zahraničněpolitických otázkách neshodl s vládou. I když, jak uvedl, jeho názor na českou zahraniční politiku se od vládní koncepce v některých akcentech liší.“
„V koncepci české zahraniční politiky, jak byla schválena vládou, se na mé gusto příliš často vyskytuje termín ´české zájmy´. Ten termín není zcela jasný a jeho velká frekvence vyvolává trochu nedobrý dojem, jako by hlavním a jediným úkolem naší zahraniční politiky bylo bojovat pouze sami za sebe," řekl Havel.
Ten rozhovor tehdy vyvolal docela velké haló. Především proto, že nového ministra zahraničí Zieleniece a premiéra Klause popudilo, že se čerstvě zvolený prezident jen tak, aniž to dal dohromady s vládou, vyjadřuje o Bosně a o směřování zahraniční politiky. Přišlo jim, že Havel hraje na sebe a je mu potřeba dát na srozuměnou, že tudy cesta nepovede. Čistě věcně, za zahraniční politiku skutečně odpovídá vláda, čili přinejmenším kus pravdy na tom byl.
A teď zase zpátky do dnešních časů.
Havlova tehdejší „vzpoura“ (a to opravdu ve velkých uvozovkách) proti vládě je vedle toho, jak se v politice chová Klaus, téměř nicotná. Klaus si v porovnání s Havlem dělá, co chce.
A Zeman, zdá se, hodlá posunout prezidentskou autonomii ještě o kus dál. Jenže prezident není podle Ústavy nikomu odpovědný. Je to logické, odpovědnost za výkon moci přece nese vláda. Takže když se prezident, v euforii po vítězství v přímé volbě, vřítí do politiky jako slon do porcelánu, je to velmi nebezpečné. Komu bude příštích pět let skládat účty? Zemanův styl je poukázkou na ústavní krizi.
Před volbami to dobře vystihl Petr Pithart: „Silný prezident se slabými pravomocemi se musí vyznačovat výjimečně dobrým ústavním vychováním. Zdrženlivost (tedy nejen v jídle a pití!) budiž jeho první ctností. Jinak nechť nás ochraňuje svatý Václav a všichni naši patroni."
(Psáno jako status na facebookové stránce Jan Lipold - Aktuálně.cz).
To je špatně. Prezident nemá - ani než nastoupí do úřadu, ani potom - jančit. Má se držet zpátky. Ústava ani v nejmenším nepředpokládá, že by se choval „silově“ a šel čelem proti vládě. Naopak, počítá s tím, že bude s vládou spolupracovat.
Pro ilustraci teď dovolte malou osobní vsuvku.
Přesně před dvaceti lety byl Václav Havel poprvé zvolen českým prezidentem. Den poté se dostavil do budovy České tiskové kanceláře v Opletalově ulici, kde se, jak bývalo – či dodnes je - zvykem, nechal vyfotografovat pro oficiální prezidentský portrét. Já jsem tam s ním pak, jako redaktor ČTK, udělal krátký rozhovor, který týž den vyšel jako zpráva Četky.
Havel mimo jiné řekl, že by Česká republika měla podpořit myšlenku mezinárodní vojenské intervence v Bosně a Hercegovině (což bylo v titulku zprávy).
Pak jsem napsal, že se „neobává, že by se v zahraničněpolitických otázkách neshodl s vládou. I když, jak uvedl, jeho názor na českou zahraniční politiku se od vládní koncepce v některých akcentech liší.“
„V koncepci české zahraniční politiky, jak byla schválena vládou, se na mé gusto příliš často vyskytuje termín ´české zájmy´. Ten termín není zcela jasný a jeho velká frekvence vyvolává trochu nedobrý dojem, jako by hlavním a jediným úkolem naší zahraniční politiky bylo bojovat pouze sami za sebe," řekl Havel.
Ten rozhovor tehdy vyvolal docela velké haló. Především proto, že nového ministra zahraničí Zieleniece a premiéra Klause popudilo, že se čerstvě zvolený prezident jen tak, aniž to dal dohromady s vládou, vyjadřuje o Bosně a o směřování zahraniční politiky. Přišlo jim, že Havel hraje na sebe a je mu potřeba dát na srozuměnou, že tudy cesta nepovede. Čistě věcně, za zahraniční politiku skutečně odpovídá vláda, čili přinejmenším kus pravdy na tom byl.
A teď zase zpátky do dnešních časů.
Havlova tehdejší „vzpoura“ (a to opravdu ve velkých uvozovkách) proti vládě je vedle toho, jak se v politice chová Klaus, téměř nicotná. Klaus si v porovnání s Havlem dělá, co chce.
A Zeman, zdá se, hodlá posunout prezidentskou autonomii ještě o kus dál. Jenže prezident není podle Ústavy nikomu odpovědný. Je to logické, odpovědnost za výkon moci přece nese vláda. Takže když se prezident, v euforii po vítězství v přímé volbě, vřítí do politiky jako slon do porcelánu, je to velmi nebezpečné. Komu bude příštích pět let skládat účty? Zemanův styl je poukázkou na ústavní krizi.
Před volbami to dobře vystihl Petr Pithart: „Silný prezident se slabými pravomocemi se musí vyznačovat výjimečně dobrým ústavním vychováním. Zdrženlivost (tedy nejen v jídle a pití!) budiž jeho první ctností. Jinak nechť nás ochraňuje svatý Václav a všichni naši patroni."
(Psáno jako status na facebookové stránce Jan Lipold - Aktuálně.cz).