Hosté českých restaurací dostanou k dispozici novou vymoženost – internetovou aplikaci Staffino, díky které mohou ohodnotit ne hospodu jako takovou, ale přímo výkon konkrétního člena personálu. Číšníka, servírky, výčepního, sommeliera a podobně. Tedy pokud si zákazník aplikaci stáhne a za podmínky, že dotyčný podnik má své zaměstnance vložené do příslušné databáze. Obodujte číšníka online! To zní lákavě.

Cokoli, co může prospět úrovni hostinského personálu, i kdyby to měla být elektronická kniha přání a stížností z AppStoru, vítám. Jen mě trochu zarazila informace, že na Slovensku je prý 85 procent hodnocení ve Staffinu pozitivních. Letmá zkušenost s tamním gastronomickým servisem mi říká, že nejsou o nic dál než u nás. Ale dává to smysl: nejen hodnocení zaměstnanci, ale ani hodnotící hosté nejsou v systému anonymní, takže pokud byste se do podniku hodlali ještě někdy vrátit, asi si dvakrát rozmyslíte dát pinglovi nebo kuchaři veřejnou e-čočku.

Přesto: tady je pár tipů, na co se při bodování obsluhy zaměřit.

Číšník musí být okrasou místnosti. K tomu je ovšem třeba dobré vůle, pořádku, čistoty úboru. Úbor má býti vždy čistý, kalhoty vyžehleny, aby měly skutečný tvar kalhot, skvrny na šatech mají být vždy vyčistěny, připomíná prvorepubliková rukověť restauratérů v kapitole Nauka o obsluze. Ruce čisté, nehty na nich upraveny; vlasy krátce přistřižené a úhledně učesané. Slovem: číšník má vždy hleděti, aby svým vzhledem činil na hosta co nejpříjemnější dojem.

A tu nutno upozorniti, že zuby zdravé, čisté zpravidla příjemný dojem zvyšují, aneb naopak špatný chrup i příjemnou jinak tvář hyzdí. Uvážíme-li, že každý člověk může si pěkný chrup zachovati, patřičně-li se tomu věnuje, nemohu nic lepšího doporučiti číšníku, který chce býti v každém ohledu vzorem.

I po letech pořád platí, že naprosto zásadní jest nejen visuelní reputace personálu. Je třeba vystříhati se nepříznivého působení také na ostatní smysly obecenstva. Rukověť zcela správně zdůrazňuje, že čistotnost číšníka se má projevovat i péčí o vlastní tělo a že je třeba, aby si před spaním omýval nohy. Nechť má každý číšník pro spaní zvláštní prádlo, které před spaním oblékne. Doporučovalo by se co nejčastěji se koupati, a když to snad není možno, tedy aspoň namočenou houbou se omývati, tím tělo osvěží.

V tomto případě číšníkům – ale i hostům – hraje do ruky civilizační pokrok, dostupnost koupelen s teplou vodou a tak dále. Hygiena šla nahoru jaksi všeobecně a číšníci dnes nijak neční z průměru veškerého obyvatelstva, ani pokud jde o stav dutiny ústní. Jestli nesedíte zrovna v hospodě U starýho krobiána, tady asi moc problém nebude.

Inspirativnější by mohla být následující pasáž rukověti nazvaná O úslužném chování. Název myslím úplně stačí, pojďme do současnosti. Jsme v restauraci R ve městě M, čtvrtek 13:30:

Host: Nad jídelním lístkem, pevným hlasem: Já bych prosil ten lusk.

Číšník: Tak lusk už není.

H: Aha, to je škoda. – Obezřetněji, ve zřetelném tázacím tónu: Tak tu znojemskou?

Č: Já se podívám, jestli tam ještě je. – Tak to byla poslední, bohužel. Adjustuje propisovací tužku a rychlými tahy škrtá řádky na jídelním lístku: Z hotovek už je tam jen segedín, vrabec, jo a ještě ta cikánská. Zůstává stát a čeká. Čas běží.

H: Vycítí netrpělivost a nechce zdržovat. Zaimprovizuje. – Tak tu cikánskou. Ne, ne, radši toho vrabce, vrabce prosím.

Č: Tónem "to je váš problém": Prosím. – Odchází, zřejmě vyřídit objednávku.

Jak vidno, princip ex post proškrtávaných jídelních lístků dává hostu bohatou škálu příležitostí, aby si místo náš zákazník náš pán připadal jako blbec. Z jednoho módu do druhého se dá přepnout během okamžiku, nejlépe samozřejmě za tvůrčí spoluúčasti personálu. Podmínkou je ponechat jídla, která už mezitím v kuchyni došla, na jídelníčku, a eliminovat je teprve ve chvíli, kdy si nějaké z nich chcete objednat. Nebo se vám na něj dokonce sbíhají sliny. A vy, protože jste málo zkušení a předvídaví, nemáte předem rozmyšlenou druhou, třetí volbu poté, co je vám před očima vyřazen lusk, znojemská, neřkuli vrabec. Jste za mimoně. Nebyli jste dostatečně připraveni!

Ale jistě: najdou se i restaurace, kde v takovém dialogu padnou také výrazy jako omlouváme se, je mi líto, promiňte. Znáte to. Nebo ne?

Doplňkový rituál k tomu předchozímu, něco jako jin a jang, spočívá při placení v otázce Nemáte menší? a následném – protože ta otázka je v 99 procentech případů nesmyslná, respektive jen řečnická – významnému chrastění drobnými ve šrajtofli. Tady se, jak správně chápete a pokud neudržíte nervy, omlouváte vy. Slova Já vám to musím dát takhle a Nevadí, to je v pořádku naznačují, že bylo s jistým úsilím dosaženo křehkého smíru.

Ale jistě: najdou se i restaurace, kde jsou k vám zdvořilí, a to tak, že velmi. Například když zajdete na oběd do jednoho nejmenovaného úspěšného restauračního řetězce, tak se vás obsluha pokaždé zeptá, jestli vám chutnalo, ba jestli nechcete dolít omáčky, a když si dáte pivo, případně druhé nebo třetí, vždycky ho před vás postaví se slovy: Na zdraví! To poslední působí, aspoň na mě, malinko mcdonaldizovaně křečovitě, hranice mezi zdvořilostí autentickou a nepřirozenou, call-centrovou, je tenounká…

Nemá to prostě dělat dojem jako že je to z musu. Být příjemně, patřičně žoviální není žádná legrace. Úslužnost a zdvořilost, to jsou geny.

Kéž by takové starosti spokojených hostů byly častější!

Aby to nevypadalo, že tady mustruju jenom obsluhující personál: někdy příště si povíme něco o tom, jak se u nás dává spropitné, souhlasíte? Na to sice zatím žádná hodnotící aplikace není, ale kdo ví, možná číšnici vrátí úder.