Blbá nálada za zákazem vjezdu
Je to taková banální situace všedního dne (jen ne tak výbušná jako scénka na pískovišti). V naší čtvrti důkladně rozkopali kus hlavní ulice. V jednom směru se dál jezdí normálně, v tom opačném je málo místa, navíc autobusová zastávka, hned za ní zatáčka a křižovatka, takže tam by se provoz nevešel. Proto se z téhle strany objevila dočasná značka zákazu vjezdu do jednosměrné ulice, s dodatkovou tabulkou „mimo MHD“. Autobusy tam smí dál.
Ten úsek se zákazem vjezdu je dlouhý asi tři sta metrů, objížďka mnohem delší. Je to nepříjemnost, komplikace, čas navíc. Ale přesto: počet řidičů, kteří dopravní značku ignorují, do zákazu vjezdu vjedou jako by tam nebyl, a suše se řadí mezi autobusy MHD, mi vyráží dech. Je to úplně běžná praxe. Čekám na zastávce každé ráno, některá auta už od vidění znám.
Jistě, dopravní předpis jsme někdy porušili snad všichni, co jezdíme. I jiný předpis. Ale nejde jen o to, jak důležitý a jak moc, ale i „jak“. Jak nápadně, ostentativně, promyšleně, v tomto případě drze. Nemůžu vyloučit, že někdo z těch šoférů zrovna spěchal do nemocnice nebo něco takového, ale i kdyby to byl každý třetí, na podstatě to nic nemění. Kdo na to má žaludek, není mu to blbé, se na pravidla a značku prostě vykašle – ačkoli se na něj ostatní dívají. Já alespoň zle, k čemu mi to je, k ničemu.
Za tenhle dopravní přestupek je na místě pokuta do dvou tisíc korun, trestný bod žádný. Kdyby tam někdy stál policajt, brzy by mu došly bločky, ale toho jsem u nás kromě patroly na přechodu před vyučováním neviděl skoro nikdy, takže ani tentokrát. Asi jsme dobrá adresa.
Když tak člověk pozoruje karoserie, registrační značky a tváře řidičů (autobus nějak nejede), napadá ho: a tak je to se vším. (Vždyť jsem na začátku říkal, že to bude banální.)
Nejde jenom o prosté rozčilení, že někdo kašle na pravidla; není to vztek nerudného dědka, kterému pod okny „nedodržuje pravidla“ uřvaná mládež. Pořádek není smyslem života a anarchie může mít dost do sebe.
Jenže ta auta – prakticky ve všech sedí jeden člověk – kromě toho zdržují autobusy MHD – ve kterých je nejméně padesát lidí. (Už jsem psal, že je tam málo místa, taky přenosný semafor, zkrátka ulice v rekonstrukci připravená pojmout tak akorát ty autobusy.)
Takže jednotlivec, který porušuje pravidla, získává výhodu nejen oproti těm, kdo je dodržují, tedy ostatním řidičům. Svůj zisk – čas, palivo, autopohodlí – maximalizuje na úkor dalších lidí, nejen svých „konkurentů“. To už je skoro metafora společenské zkušenosti posledních dvou a půl desetiletí, a kdovíjak dlouho nazpátek dál.
Nedodržování pravidel, porušování dohod se vyplácí. To je fuk, že dohodou je tu zrovna příkazová značka a respekt k jejímu významu. Nebo možná: o to hůř.
A co s tím. Má na ně člověk hulákat (přece ho v autě neslyší), gestikulovat (prostředníček by mohl zapůsobit, ale co když ten chlap vystoupí a bude se chtít prát, to by mu tak bylo podobné)? Má se postavit na kraj chodníku a pořizovat mobilem důkazní materiál? A co jako s ním? Má to jít někam hlásit, na linku 158 nebo na sociální síť? Stojí mu to za námahu a mám já to vůbec zapotřebí, takhle bonzovat? To přece nejsem já. Co se změní?
Pocit nemohoucnosti jednotlivce vyplňuje zbytek té metafory. Nedává smysl vzepřít se bezostyšnosti. Což ještě zvyšuje její přímý účinek (bezostyšnost se prosazuje dál, ty řidiče nikdo nezastavuje, děje se to jako by se nechumelilo) a propůjčuje jí zdání normálnosti. Ale taky v lidech, kteří jsou jí přítomni, rozvíjí pocit ponížení. Člověk si, když to vidí a vidí, že se nic neděje a vlastně ani nemůže dít, připadá jako blbec.
Nemá to místo toho radši zkusit taky? Sám přece vidí, že to funguje, a se svědomím by to nějak uhrál. Když předbíhají ostatní, na co čekat? Lepší je přizpůsobit se okolnostem. Bezostyšnost je nakažlivá.
Na první pohled se za tím zákazem vjezdu nic epochálního neděje. Nerespektování značky, to je toho. Ve skutečnosti tudy vede zanícený nerv společnosti – porušování pravidel, nedodržování smluv a slov přináší příliš očividný prospěch, příliš málo lidí to bere jako něco nemravného – kašlat na dopravní značky, přes to nejede vlak – a nedá se s tím nějak postřehnutelně, ve větším měřítku hnout.
Úcta k pravidlům pochopitelně neznamená nějaké tupé mašírování obyvatelstva podle paragrafů, policajta na každém rohu a rákosku na výtržníky; život je tisíckrát složitější a svoboda na prvním místě. Bolí ten výsměch „vítězů“ a triumf sobectví. Viz také heslo Blbá nálada. Byla tu vždycky.
Ten úsek se zákazem vjezdu je dlouhý asi tři sta metrů, objížďka mnohem delší. Je to nepříjemnost, komplikace, čas navíc. Ale přesto: počet řidičů, kteří dopravní značku ignorují, do zákazu vjezdu vjedou jako by tam nebyl, a suše se řadí mezi autobusy MHD, mi vyráží dech. Je to úplně běžná praxe. Čekám na zastávce každé ráno, některá auta už od vidění znám.
Jistě, dopravní předpis jsme někdy porušili snad všichni, co jezdíme. I jiný předpis. Ale nejde jen o to, jak důležitý a jak moc, ale i „jak“. Jak nápadně, ostentativně, promyšleně, v tomto případě drze. Nemůžu vyloučit, že někdo z těch šoférů zrovna spěchal do nemocnice nebo něco takového, ale i kdyby to byl každý třetí, na podstatě to nic nemění. Kdo na to má žaludek, není mu to blbé, se na pravidla a značku prostě vykašle – ačkoli se na něj ostatní dívají. Já alespoň zle, k čemu mi to je, k ničemu.
Za tenhle dopravní přestupek je na místě pokuta do dvou tisíc korun, trestný bod žádný. Kdyby tam někdy stál policajt, brzy by mu došly bločky, ale toho jsem u nás kromě patroly na přechodu před vyučováním neviděl skoro nikdy, takže ani tentokrát. Asi jsme dobrá adresa.
Když tak člověk pozoruje karoserie, registrační značky a tváře řidičů (autobus nějak nejede), napadá ho: a tak je to se vším. (Vždyť jsem na začátku říkal, že to bude banální.)
Nejde jenom o prosté rozčilení, že někdo kašle na pravidla; není to vztek nerudného dědka, kterému pod okny „nedodržuje pravidla“ uřvaná mládež. Pořádek není smyslem života a anarchie může mít dost do sebe.
Jenže ta auta – prakticky ve všech sedí jeden člověk – kromě toho zdržují autobusy MHD – ve kterých je nejméně padesát lidí. (Už jsem psal, že je tam málo místa, taky přenosný semafor, zkrátka ulice v rekonstrukci připravená pojmout tak akorát ty autobusy.)
Takže jednotlivec, který porušuje pravidla, získává výhodu nejen oproti těm, kdo je dodržují, tedy ostatním řidičům. Svůj zisk – čas, palivo, autopohodlí – maximalizuje na úkor dalších lidí, nejen svých „konkurentů“. To už je skoro metafora společenské zkušenosti posledních dvou a půl desetiletí, a kdovíjak dlouho nazpátek dál.
Nedodržování pravidel, porušování dohod se vyplácí. To je fuk, že dohodou je tu zrovna příkazová značka a respekt k jejímu významu. Nebo možná: o to hůř.
A co s tím. Má na ně člověk hulákat (přece ho v autě neslyší), gestikulovat (prostředníček by mohl zapůsobit, ale co když ten chlap vystoupí a bude se chtít prát, to by mu tak bylo podobné)? Má se postavit na kraj chodníku a pořizovat mobilem důkazní materiál? A co jako s ním? Má to jít někam hlásit, na linku 158 nebo na sociální síť? Stojí mu to za námahu a mám já to vůbec zapotřebí, takhle bonzovat? To přece nejsem já. Co se změní?
Pocit nemohoucnosti jednotlivce vyplňuje zbytek té metafory. Nedává smysl vzepřít se bezostyšnosti. Což ještě zvyšuje její přímý účinek (bezostyšnost se prosazuje dál, ty řidiče nikdo nezastavuje, děje se to jako by se nechumelilo) a propůjčuje jí zdání normálnosti. Ale taky v lidech, kteří jsou jí přítomni, rozvíjí pocit ponížení. Člověk si, když to vidí a vidí, že se nic neděje a vlastně ani nemůže dít, připadá jako blbec.
Nemá to místo toho radši zkusit taky? Sám přece vidí, že to funguje, a se svědomím by to nějak uhrál. Když předbíhají ostatní, na co čekat? Lepší je přizpůsobit se okolnostem. Bezostyšnost je nakažlivá.
Na první pohled se za tím zákazem vjezdu nic epochálního neděje. Nerespektování značky, to je toho. Ve skutečnosti tudy vede zanícený nerv společnosti – porušování pravidel, nedodržování smluv a slov přináší příliš očividný prospěch, příliš málo lidí to bere jako něco nemravného – kašlat na dopravní značky, přes to nejede vlak – a nedá se s tím nějak postřehnutelně, ve větším měřítku hnout.
Úcta k pravidlům pochopitelně neznamená nějaké tupé mašírování obyvatelstva podle paragrafů, policajta na každém rohu a rákosku na výtržníky; život je tisíckrát složitější a svoboda na prvním místě. Bolí ten výsměch „vítězů“ a triumf sobectví. Viz také heslo Blbá nálada. Byla tu vždycky.