Že Miloš Zeman příští měsíc oznámí druhou kandidaturu, je jisté, jako že roztaje sníh. Na to není potřeba sledovat, jak mluvčí Ovčáček na Facebooku tupí jeho soupeře, ani počítat balíky podepsaných fotografií, které po krajích rozváží prezidentský tým. Věc je rozhodnutá a napětí ano či ne jen chabě předstírané.

V této souvislosti je cenné ohlédnout se skoro dvacet let zpátky, do doby, kdy Miloš Zeman stoupal politikou, až na čtyři roky zakotvil ve Strakovce. Když se to, co tehdy říkal, porovná s dneškem, člověk má pocit, že Zemana od té doby buď vyměnili za někoho jiného, anebo ukrutně přesluhuje. Druhá možnost je pravděpodobnější.

Tehdy totiž prakticky od začátku hovořil o tom, že je unavený, že je nebo brzy bude opotřebovaný a že bude potřebovat vystřídat. Miloš Zeman o tom mluvil často.

Řeč je o období 1998 až 2002, na jehož začátku mu bylo necelých 54 let. Do předčasného starobního důchodu odešel v 58 letech (v nejčasnějším termínu, v jakém to zákon umožňoval), což je ve špičkové politice kuriozita. Mimochodem, byl tehdy například o čtyři roky mladší, než je dnes Andrej Babiš. O dvanáct let mladší, než je Donald Trump.

Je správné připomenout, že premiérská funkce je na výkon a nasazení náročnější než prezidentská. Ale i to, že i Miloš Zeman zestárl. O životním stylu, v němž jsou zabudovány alkoholické nápoje a kterým se netají, nemluvě. Pokud bude zvolen prezidentem podruhé, vyprší jeho mandát plných 21 let poté, co se odebral na Vysočinu objímat stromy, řka, že je unaven.

Ještě než se Miloš Zeman stal premiérem, na jaře 1998, byl zveřejněn dopis prezidenta Václava Havla Václavu Klausovi, ve kterém Havel říká, že ho při poslední schůzce Zeman upozornil na to, že se cítí být unaven a že by nechtěl být premiérem. Což později víceméně potvrdil: "Je pravda, že jsem panu prezidentovi řekl na schůzce, která se konala před třemi měsíci, že se cítím unavený a vyčerpaný. I politik je člověk a i politik má právo na únavu. A pokud politik předstírá, že unavený není, tak lže."

Sotva Zeman uzavřel opoziční smlouvu a pustil se do vládnutí, začal mluvit o odcházení. V září 1998 se na tiskové konferenci vyznal, jak těší, až se bude "na Vysočině procházet lesy a číst knížky, na které neměl čas“.

V březnu 1999, po tři čtvrtě roku vlády, hovořil o tom, že v roce 2002 bude osobně opotřebovaný a opustí vysokou politiku. V souvislosti s tím, že za sebe doporučil Vladimíra Špidlu, se přirovnal se k „cyklistovi, který jede v čele pelotonu a rozráží vzduch“, kdežto ten, „kdo jede za ním jako druhý, je přeci jenom alespoň trochu chráněn cyklistou v čele“.

Je pravda, že Zeman své opotřebení politikou nevztahoval jen k vládě (1998 – 2002), ale až k roku 1993, kdy se stal předsedou ČSSD. (V letech 1996 až 1998 byl předsedou Poslanecké sněmovny.) Ale také platí, že jeho příměr o cyklistovi sedí ze všeho nejvíc na funkci prezidenta republiky. Prezident peloton vést musí, je jen jeden, nemá ho kdo střídat, rozráží vzduch vepředu sám. Dalo by se to přirovnat k výkonu v cyklistické časovce.

V roce 2000 Miloš Zeman přišel se svou oblíbenou metaforou politiků jako stupňů rakety. „Politik je nosným stupněm kosmické rakety, který nese palivo, a to musí dohořet právě v okamžiku, kdy se zapálí následující stupeň.“ A také: „V okamžiku, kdy palivo vyhoří, se má tento stupeň odpojit a nechat klesnout do vln oceánu. V mém případě do lesů Vysočiny. Nebo do vln mého rybníka, přejete-li si. To je základní důvod mého odchodu. Zbytky mého paliva už dohořívají. A protože jsem odhalil, jak dlouho ještě budou hořet, už před těmi dvěma lety jsem odchod ohlásil.“ V prosinci 2000 Zeman připouští, že je opotřebovaným politikem, a dodává: „Aniž bych jmenoval, znám několik velmi silně opotřebovaných politiků, kterým by - stejně tak jako mně - prospělo, kdyby šli do penze.“

"Sám se sebou zacházím jako s materií, kterou je kvůli splnění závazků třeba spotřebovat, a potom odejít. Stejný vztah mám i ke členům vlády." 2000.

„Nikdo z nás se nevyhne přirozené lidské únavě. Politik, který vykonává svou funkci příliš dlouho, se nutně rutinizuje, je méně přístupný novým myšlenkám... a pokud pracuje s plným nasazením, jeho únava začne převažovat nad přílivem nových sil.“ 2001.

„Do politiky jsem nastupoval s určitým kvantem energie. Tu jsem docela programově spotřeboval, jinými slovy jsem se programově zničil.“ 2002.

Ještě jednou: takhle – a myslím, že upřímně – Miloš Zeman reflektoval politiku a sebe sama v ní po necelých třech letech ve vládě a dva roky před nástupem do penze. Že by si ve světle toho po patnácti, šestnácti letech přidával ne pět, ale rovnou deset let na Hradě, by tehdy vypadalo naprosto nepravděpodobně. Věcné motivy – pokořující porážku při prezidentské volbě 2003 a touhu ji odčinit na „své“ sociální demokracii – nechme stranou. Zeman se prostě rozhodl fyzické a mentální opotřebení, o kterém kdysi mluvil jako o něčem nezvratném a určujícím, ignorovat. Pokračuje dál, a do značné míry už přes závit.

Jeho další kandidatura v přímé volbě odpovídá podobenství o politikovi a raketě: jen s tím rozdílem, že Zeman chce být nejen jejím prvním, ale i druhým nosným stupněm, bez ohledu na to, že ukazatel paliva už červeně poblikává.

Je to nerozum. Opotřebovaný je velmi pravděpodobně ještě víc, než když se poroučel do penze v pro politika ideálním věku, kdy se dá kombinovat zkušenost a životní síla. Přesto o mnoho let později nastolil silové a poměrně vyčerpávající prezidentství, které funguje trochu jako konkurenční vláda.

Miloš Zeman je unavený, bohužel tentokrát si to nechce nebo nedokáže přiznat a odejít. Potvrzuje se, že odcházení z Hradu patří v politice mezi nejtěžší úkoly.