Sociální demokracie minulý týden představila dramatickou změnu daně z příjmu. Na okraj polemiky se objevil, a stále trvá, jeden zajímavý úkaz. Zastánci návrhu, ale také někteří komentátoři, kteří ho nijak usilovně neobhajují, poukazují na to, že daňovou progresi kritizují nadprůměrně placení zaměstnanci bank a ekonomičtí analytici. Tedy lidé, kteří by si při daních á la ČSSD sami pohoršili. A stejně tak jejich zaměstnavatelé – finanční korporace.

Tahle připomínka nechybí ani v článku Bohuslava Sobotky z 27. února. „Je zde obrovská snaha lidem zatajit, jak velkou úlevu pro běžně vydělávající zaměstnance a živnostníky může návrh ČSSD představovat. Nejrůznější analytici a ekonomičtí experti, kteří náš návrh na snížení daní kritizují, jsou placeni bankami a mají velké korporátní klienty.“

Jde o argument ad hominem, „k člověku“, respektive o argumentační faul. Člověka u něj přepadají nepříjemné ovčáčkovské, ba trumpovské reminiscence.

Oponentovy názory jsou zpochybňovány předem, s poukazem na jeho „vadu“ a z ní vyplývající podjatost. Tím jsou vlastně z diskuse odebírány jako neplatné, nehodné zřetele.

„Background“, že daňovou progresi kritizují dobře placení bankovní ekonomové, mi z takových textů trčí jako špendlík v botě. Nepatří tam. Není ani správné, ani možné účastníky diskuse tímto způsobem lustrovat.

Mohli bychom pokračovat – smí se například k hypotékám veřejně vyjadřovat ten, kdo ji sám má? – do nekonečna a diskusi nenapravitelně zkomolit. Kdo co smí a nesmí komentovat? Dostaneme se rychle do absurdních situací.

Problém se dá nasvítit jednoduše: Kdyby analytici čirou náhodou tvrdili, že snížení příjmů dobře vydělávajícím skupinám obyvatel je O. K., upozorňoval by Sobotka, že analytiky (a jak) platí banky? Že jsou ve střetu zájmů a tudíž jejich názory jsou předem cinklé, nemají váhu? Vsadím se, že ne. Spíš by si jejich mínění vzal na pomoc. Přitom okolnosti zůstávají naprosto stejné, analytici jsou tíž, jen jejich názor by nebyl špatný, ale dobrý, vhodný.

Je pravda, že „nejrůznější analytici a ekonomičtí experti“ zaujímají ve veřejné debatě o daních významnější část, než dejme tomu vědci, učitelé nebo hasiči. Jsou hodně slyšet, působí jako „mluvčí“. Ale co si počít, když jde zároveň o odborníky na danou problematiku, tudíž je přirozené dávat jim slovo? Není možné je z rozpravy vyloučit, ani rychle sehnat dostatek mediálně obratných ekonomů, co zároveň berou do 50 tisíc hrubého a nepracují v soukromém sektoru nebo pro korporátní (a nejlépe pro vůbec žádné) klienty. Ano, takových by mohlo být v médiích víc.

Pokud jde o daň z příjmů fyzických osob, je podle Sobotkovy logiky v konfliktu zájmů úplně každý, koho se daň týká; nejen ten, kdo ji odmítá. Můžeme ho podsouvat jak ekonomovi z byznysu s platem 80 tisíc hrubého, tak policistovi, který bere 30 (a progrese se mu zamlouvá). Samozřejmě, že se k daním veřejně vyslovují častěji ekonomové než zaměstnanci policie. Kdežto u loupežných přepadení je tomu naopak, a nikdo vyváženost v zastoupení názorů různých profesních skupin nežádá.

Když Bohuslav Sobotka a jiní politici podotýkají pod čarou, nebo i nad ní, že kritici daňovou progresi kritizují ze zištných důvodů, přispívají tím k štěpení společnosti. Mezi řádky: Hle, bohatí se zuby nehty nechtějí dělit, vidíte je, voliči, naše (nižší) střední třído? Je to nezodpovědné. A které relevantní hlasy ostrakizujeme z veřejné debaty příště?