„Se stromu jazyka prší zvadlé listy slov,“ píše klasik Pavel Eisner (1889 - 1958) ve své stěžejní knize o češtině Chrám i tvrz.

Když někteří národní buditelé mluvili o „strážníkovi“, mysleli tím strážce; „záložník“ nebyl fotbalista, nýbrž zakladatel; a pro poutníka se v první polovině 19. století objevuje výraz „cestující“.

Jak vidno, tyhle listy na jaře vypučely znova. Strom se zazelenal novými významy, strážníci ani cestující nezmizeli. Bohatství řeči se nezmenšilo.


Tento týden média hojně citovala zprávu ombudsmanky, která upozornila na absurdní případ: dvaasedmdesátiletá cyklistka se při cestě do kostela lekla protijedoucího vozu, spadla a dostala pokutu, protože se „plně nevěnovala řízení“. Titulky zněly: „Důchodkyně spadla z kola, policisté jí přišli dát pokutu do nemocnice“.

Ne, není to na celé věci to nejdůležitější, a pro nešťastnou paní už vůbec ne: ale proč už noviny, a my ostatní s nimi píšeme o pádu „z kola“, a ne „s kola“?

Proč by dnes musely zvadlé listy slov pršet „ze stromu“, jako by datel vystrkoval hlavu z díry v kmeni? A proč listí už neopadává „se stromu“, shora dolů, odkud se také sestupuje a seskakuje?

Vidíte to, pane Eisnere?


Úsilí o lepší češtinu jsme si zvykli chápat jako nepřetržitý boj s chybami. Aby se dalo říct, co je chyba, musí napřed existovat měřítko správnosti. Toužíme po něm! Nejlépe se stanovuje v pravopisu, proto v čele armády mateřštiny stojí pravopisná norma. Máme to tak už od školy - diktáty, chytáky, tím nás cepovali a to je naše, v tom se vyžíváme. Jak se vyjádřit, jde známkovat hůř.

Fixace na pravopis je přehnaná. Chápat ho jako „zdroj řeči“ by byl omyl. Koneckonců, Pavel Eisner se jím ve své několikasetstránkové oslavě českého jazyka téměř nezabývá.


Oficiální Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český uvádí: S 2. p. se pojí předložka z (ze), např. vstal z postele, vyšel z banky, vystoupil z raketoplánu, působící ze zákona, spadnout z koně. V případě, že chce pisatel vyjádřit význam ‚z povrchu pryč‘ či ‚po povrchu dolů‘, může místo předložky z zvolit předložku s, např. vzít se stolu, sundat se skříně. I v těchto případech je však základní předložka z, psaní s chápeme jako silně zastaralé.

Tak praví norma, přibližně dvacet let. S druhým pádem se pojí „z“ (ve výslovnosti se rozdíl od „s“ skoro nepozná). „S“ je odsunuto do muzeí, vyhrazeno archaickému projevu. Je to tak jednodušší, netřeba se namáhat s psaním s/z.

A zároveň jde o odstrašující příklad: významová stránka jazyka, to pravé bohatství, bylo vykradeno pravopisem. Nesmí být!


Když nám čeština dává možnost rozlišit mezi „spadl s koně“ a „Trójané usnuli a z koně vylezli achájští bojovníci“, mezi uklidit „ze skříně“ a „se skříně“, máme se touhle pravopisnou cestou vydat. Není hladká a rovná, není pokrytá zbrusu novou zámkovou dlažbou - ale je českému jazyku milejší.

Prý je „s“ silně zastaralé“? V tom případě je povinné „z“ totéž, jako vylepšit starý dům plastovými okny a místo plaňkového plotu zatáhnout zahradu betonovými dílci. Děsně moderní a praktické.


Bohužel, tak se nejen staví ve skutečnosti, ale také rekonstruuje Eisnerův chrám i tvrz. Obydlí češtiny zateplujeme jako tu školu v Kamenných Žehrovicích.

Vzdáváme se rozdílu mezi tím, když pokrývač ze střechy vykoukne, a za chvíli s ní nedej pámbu sletí. Sotva princ seskočil s koně, ozval se ze skály řev hladového draka. Setřela prach se stolu a položila na něj ubrus, který z něj před chvílí vyndala. Vytahuje z okna starý hřebík, a vtom slyší za zády hlasité: Spadl jsi z višně? Co to povídám: S višně?! :-)

Z kola vypadávají šroubky, kdežto padá se s kola, jakkoli je nám to předepsáno jako silně zastaralé. V tom případě je zastaralý i smysl pro rozmanitost. Čeština tu dostává šerednou hranatou přístavbu. Z pravopisu!


Platí, jak v 90. letech kritizoval novou normu spisovatel Václav Jamek: Předložky patří v jazyce k nejdůležitějším významotvorným činitelům: určují, v jakých základních vztazích bude jím skutečnost uchopována: jakési základní nastavení jazyka vzhledem ke skutečnosti. Tím, že jazykovědec ve své výlučné posedlosti komunikací zničil jednu z českých předložek, způsobil cosi jako drobné lexikální ochrnutí jazyka, a tedy oslabil naše vědomí. Je neslýchané, aby kulturní jazyk se dobrovolně vzdával jakéhokoli ze svých prvků, který mu umožňuje jemnější rozlišování a postihování skutečnosti (s povrchu pryč, shora dolů): český jazykovědec se toho opovážil.

Český jazyk byl vykostěn o předložku „s“ s 2. pádem. Zbavili jsme se jedné z možností „rozlišovat jazykem skutečnost“ - asi jako by si malíři dobrovolně odebrali z palety dejme tomu starorůžovou. Řeč je chudší.

A tenhle ne „zvadlý“, ale „utržený“ list se do ní bohužel jen tak nevrátí. Místo nepohodlného tříbení řeči fádní modernita. A za tohle vylepšení snad máme být ještě vděčni. Brrr.