Názor prezidenta Miloše Zemana na vliv StB na funkci se v posledních pěti letech formoval pod tíhou vážných zkoušek. Myšleno vliv na veřejnou funkci, která spadá do jeho jmenovacích pravomocí.

V roce 2013 nepadalo v úvahu, že by jmenoval členy vlády, aniž by se bývali vykázali negativním lustračním osvědčením. Čili úředním glejtem, že s tajnou komunistickou policií nespolupracovali. „Žádné výjimky zákon nepřipouští a prezident republiky splnění všech podmínek pro jmenování členů vlády vyžadoval a nadále vyžaduje,“ informovala Zemanova mluvčí Hana Burianová. Už tehdy šlo samozřejmě o Andreje Babiše, nastávajícího vicepremiéra a ministra financí.

Tak úplně jednoznačné to ale nebylo – ministři se sice do té doby nechávali lustrovat vždy, včetně členů minulé Rusnokovy-Zemanovy vlády. Ovšem právníci upozornili, že je to spíš zvyk, než něco, co zákon výslovně nařizuje.

Mimochodem, striktním zastáncem lustrace byl tehdy Zemanův předchůdce Václav Klaus: „Nikdy nebylo nutné po kandidátech na členy vlády toto osvědčení nějak speciálně vyžadovat, protože jeho předložení bylo vždy považováno za automatickou samozřejmost.“

Tehdejší bouře kolem lustračních osvědčení v každém případě vyvolala dojem, že potvrzení o čisté, StB-prosté minulosti je pro Zemana něčím podstatným. Že nechce jmenovat někoho, kdo ji nemá.

Jenže z původně kategorického požadavku zanedlouho slevil. Stačilo, že vládní koalice poslala ve sněmovně do druhého čtení zákon o státní službě, ze kterého vyplývalo, že ministři lustrační osvědčení nepotřebují. Tím byla, když zákon začal platit, lustrační praxe vlády anulována. Princip – světlá nebo temná minulost jmenovaných, které je dělá hodnými nebo nehodnými úřadu – se rozpustil v právní oficialitě.

Návrat k hodnotám neposkvrněného životopisu nastal v roce 2015. Fyzikovi Ivanu Ošťádalovi prezident odepřel jmenovací dekret kvůli tomu, že údajně spolupracoval se Státní bezpečností.

„Když jste placeným agentem StB, pokud i vaše manželka je agentem StB, pokud se u obou uchoval vázací akt a kromě toho jste byl držitelem propůjčeného, neboli konspiračního bytu StB, pak se z těchto důvodů můžete ptát, zda výchova studentů tímto člověkem je úplně v pořádku,“ pravil Zeman. (Mravní stanovisko kalí nechutná zmínka o manželce, jejíž minulost přece neměla se záležitostí nic společného.)

Zcela bizarní se s odstupem času – kdy Zemana podporují bývalí pohraničníci a spolek Českoslovenští vojáci v záloze – jeví odmítnutí profesury Jana Eichlera. Zeman ho vysvětlil tím, že působil jako „propagandista Československé lidové armády“. (Na okraj – Jan Eichler disponuje negativním lustračním osvědčením.)

Tříbení názoru, jakou roli hraje nebo nehraje minulost kandidátů, pokračovalo. Dvakrát Miloš Zeman do významné funkce prosazoval Karla Srpa, který v dokumentech StB figuruje jako její tajný spolupracovník, vedený v kategoriích důvěrník či agent. Podle Wikipedie měl na 151 schůzkách podat celkem 299 zpráv. Soud v roce 2000 rozhodl, že Srp byl Státní bezpečností evidován jako spolupracovník neoprávněně.

Poslední Zemanův názorový vývoj se znovu týká Andreje Babiše. Jmenoval ho a bude jmenovat podruhé premiérem bez ohledu na to, že slovenský soud zamítl Babišovu žalobu, podle níž nebyl Burešem a se Státní bezpečností vědomě nespolupracoval. Zamítl jednak proto, že žalovanou stranou neměl být Ústav paměti národa; jednak proto, že předchozí rozsudek, který dal za pravdu Babišovi, byl založen na výpovědích bývalých estébáků, kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti. Ústavní soud také zpochybnil jejich věrohodnost.

Na to konto padla v pravidelném čtvrtečním interview na TV Barrandov otázka. Stenografický záznam:

Jaromír Soukup, moderátor: „Ty seznamy StB, pro mladé lidi už je to opravdu retro. Většinou neví, co to znamenalo, nebo neví, trochu ví, ale důsledky a jak to v 80., 70. letech v naší společnosti fungovalo, prostě neví. Už je jim to příliš vzdálené. Není už to, není už dnešní doba opravdu taková, abychom na toto zapomněli?“
Miloš Zeman, prezident České republiky: „Já bych to řekl jinak. Tam se díky lustračnímu zákonu začali honit agenti, přičemž často to byli lidé, kteří byli vydíráni, kterým hrozila ztráta zaměstnání nebo, že nedostanou děti na školu. Prostě něco, co se dá pochopit. A daleko méně, pokud vůbec, se honili vysocí důstojníci Státní bezpečnosti, ale kdo organizoval to zlo, pane Soukupe? To nebyli agenti, to byli ti důstojníci.“

Tak určitě. Na to, že se zlem komunismu jsme se vyrovnali málo, a že řada velkých ryb, které se na něm podílely, leckdy skončila hodně daleko za vodou, upozorňuje dlouhá léta leckdo. (Pro Zemanovy lidi jako Martin Nejedlý, Zdeněk Zbytek, Jan Veleba nebo Miroslav Šlouf to tedy úplně velké téma nikdy nebylo, že.)

Ale když Miloš Zeman prezentuje reflexi, že se „díky lustračnímu zákonu začali honit agenti“, zrovna v souvislosti s případem premiéra, kterému veřejně dopřává sestavování vlády do aleluja, působí to jako jasná účelovka. Mávne nad tím rukou – je to jeho člověk.

Údajná estébácká, nebo vůbec temná komunistická minulost představují pro Zemana buď skvrny na štítě dotyčného, tak zlé, že přes to nejde vlak. Anebo si zafilozofuje o tom, že vina a trest jsou relativní a „kdo organizoval to zlo“. Snad Babiš? Tak vidíte. Navíc vyhrál volby.

Kam jsme se posunuli? Před jmenováním vlády před pěti lety Miloš Zeman žádal lustrační osvědčení, o honech na agenty neříkal nic. Lustrační zákon, ať Zeman říká, co chce, platí. A StB, zločinná organizace par excellence, se servíruje jako zapomenutelné retro.