Jsou lidé, kteří by měli povinně vydat paměti. Kdyby se vzpouzeli a tvrdili, že nemají čas - třeba proto, že jim v redakci hoří uzávěrka - a že to stejně nikdo nebude číst, měli by být z vyšší moci někam zavřeni, řekněme na nějaký zámek, a nepuštěni na svobodu, dokud to nebudou mít napsané.

Kdybych předsedal porotě, která takové adepty memoárů vybírá, novinář Ladislav Verecký by měl na spisovatelském zámku rezervované laureátské apartmá.

Už je pozdě. Na paměti, a vlastně na všechno. Sedmdesátá, osmdesátá léta, historky z nakladatelství, kdo kde kdy s kým, boxmače na nádraží v Děčíně, balkánské příbuzenstvo, Hrabala a Zlatého Tygra už teď musí upsat někdo jiný. Ale kdo? Nikdo jako Denis, bohužel.

Seznámili jsme se v redakci MF Dnes asi před patnácti lety. Dali nás dohromady, že prý máme spolu psát velký článek o tom, jak se mění české pivo. „Dobré pivo je takové, které člověku chutná,“ objasnil nám podstatu kauzy jeden z veteránů zdejšího pivovarnictví. Oba jsme myslím pochopili, že jde o základní životní moudrost. A začali spolu kamarádit.

Nevzpomínám si, že bych se někdy Denise zeptal, proč se mu neřekne jinak než Denis. Ale to přece nevadí.

Mít staršího kamaráda, který vám poví něco o životě a ke kterému můžete vzhlížet, je k nezaplacení kdykoli. Natož, když vám už bylo čtyřicet a když je to celé dobrá zábava.

Jak už to v podobných případech bývá, došlo mi to až dnes – když jsem se dozvěděl tu neuvěřitelnou zprávu, že Denise už neuvidím. Moje chyba.

Co psal Denis a co o něm napsali (řekli) druzí