Výuka českého jazyka zaujímá v základním vzdělávání stěžejní postavení, a to zcela právem, neboť jazyk – mateřský jazyk – je plně propojen s naším myšlením a vnímáním světa a umožňuje nám existenci v lidském společenství. Škola si již tradičně klade za cíl komplexní jazykový rozvoj žáka, ale otázkou zůstává, do jaké míry si počíná při naplňování tohoto cíle úspěšně. Jsem přesvědčen o tom, že přirozený jazykový potenciál dětí nebývá v průběhu povinné školní docházky efektivně využíván a rozvíjen, ba dokonce naopak dochází v jistém ohledu též k negativnímu působení. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, který již třetím rokem usměrňuje výuku vzdělávacího oboru Český jazyk a literatura, není nastaven lépe než učební předpisy s dobíhající platností.
Vysokoškolské studium získává v posledních letech charakter masové honby za titulem a velká část studentů se snaží proplout k cíli bez výrazného zájmu o studovaný obor. Avšak stále vedle nich existují studenti „lační po plodech vědění“, mnohdy ztrácející se v davu, kteří hledají „prostřený stůl k pohoštění“ (řečeno slovy ze zakládající listiny Univerzity Karlovy). Bohužel mnozí z nich se cítí být vysokou školou neukojeni a zklamáni, a to někdy natolik, že studia zanechávají. Vezmeme-li v úvahu, že se v tomto případě jedná o studenty s největšími studijními předpoklady, pak stojí jejich stesky za pozornost.