Nepříznivý vývoj výsledků českých žáků v matematice sledovaný v posledních letech budí obavy ze snížení konkurenceschopnosti naší země v budoucnosti. Proto před nedávnem doporučila Národní ekonomická rada vlády, aby se školy zaměřily na zvyšování matematické gramotnosti. Ruku v ruce s tím by měla být zaváděna opatření vedoucí k odstraňování extrémně vysoké neoblíbenosti matematiky.

Vybudovat matematice renomé, jaké by si vzhledem ke své důležitosti zasluhovala, je úkol sice nesnadný, ale zajisté reálný. Matematika v sobě totiž skrývá mimořádný potenciál, který spočívá v tom, že je možné rozložit její vzdělávací obsah do obrovského množství poznatků, k nimž může být žák přiveden s prožitkem vlastního objevu. I přes přesycenost dětí, jak materiální, tak nemateriální, zůstává zatím zcela neuspokojena jejich duše objevitelská, takže se v této oblasti skýtají velké možnosti.

A nejedná se vůbec o oblast neprobádanou. Například profesor Milan Hejný se coby odborník na didaktiku matematiky ve své vědecké práci zaměřuje právě na formy učení matematice, které žákovi neumožňují být pouhým příjemcem informací. Dokonce byly týmem pod vedením profesora Hejného vytvořeny učebnice, které jsou běžně dostupné. Učebnice však nejsou samospasitelné; zásadní role spočívá především na učiteli. Tvořivý učitel se dokáže obejít i bez nich.

Pro řadu učitelů však opuštění známých, z jistého pohledu osvědčených metod představuje velký problém, který se může pojit nejen se strachem a nedůvěrou, ale také s pohodlností. Kdo však má jako učitel zkušenosti s okamžikem radosti, kterou dítě prožívá při objevení něčeho neznámého – třeba při odhalení matematické zákonitosti, pociťuje často nutkání k tomu, aby přicházel s novými podněty, šitými přímo na míru tomu či onomu žákovi. Taková tvůrčí aktivita učitele se pak může stát prevencí rutiny a sama o sobě i odměnou.

Velký handicap snad většiny učitelů spočívá v tom, že se sami jako žáci nikdy s radostí z objevování ve škole nesetkali. Sám si vybavuji z hodin matematiky spíše nudu, počítání za trest a pocit obtěžování, přišel-li jsem s vlastním nápadem. Naštěstí už tehdy obsahoval fond okresní knihovny několik titulů ze zajímavé matematiky, které dokázaly ukojit dětské objevitelské touhy v matematice i mimo školu. Nynější nabídka v oblasti mimoškolního rozvíjení matematické gramotnosti se zdá být nepřeberná.

Avšak aktuálním úkolem je zkvalitnění školního vzdělávání v matematice. Zhoršování výsledků a velká neoblíbenost tohoto předmětu již samy signalizují, že je na místě dosavadní vzdělávací postupy přehodnotit a změnit. Tuto nezbytnost by neměli brát na vědomí pouze učitelé, nýbrž také rodiče a celá společnost vůbec.

Bohužel současná generace rodičů prošla školským systémem po reformě v roce 1976, takže její vztah k matematice je velmi často negativní. Za příčinu tehdejšího „úpadku“ považuji přetěžování dětí, přestože se v metodikách zdůrazňovala experimentální práce žáků. Neblahou roli sehrálo již pouhé zkrácení prvního stupně základní školy z pěti na čtyři roky a s tím související úbytek opory o konkrétní představy.

Vztah k matematice a vzdělávání vůbec se začíná formovat v první třídě. Negativní změny ve školství v roce 1976 platí ve své podstatě dodnes, což je patrné u spousty prvňáčků, jejichž prvotní nadšení školou se v průběhu školního roku zvrhne v nechuť. Přemíra abstrakce, pro níž děti nejsou většinou zralé, se stává zátěží a demotivuje. Koneckonců samotné přejmenování předmětu „Počty“ na „Matematika“ a povinné užívání výrazů „plus“ a „minus“ místo do té doby běžného „a“ a „bez“ prozrazuje tendenci ignorovat již v první třídě přirozenou vazbu dítěte na konkrétní svět.

Další překážku na cestě ke zkvalitnění matematického vzdělávání u dětí spatřuji v tradičním způsobu hodnocení známkami. Protože význam známek je v obecném povědomí natolik přeceněn, snižují hodnotu objevitelské práce žáků anebo ji přímo znemožňují. Cílem žáka je získání dobré známky, nikoli samo poznání. Při vlastní pedagogické práci jsem se přesvědčil o tom, že se pro děti může stát zcela samozřejmým věnovat se – a to i s velkým zaujetím – vzdělávacím úkolům, aniž by očekávaly hodnocení v tradičním smyslu. Dokonce se svými úkoly zabývají doma, přestože to po nich není požadováno.

Poslední závažný faktor, který škodlivě zasahuje do vzdělávání v matematice, je nedostatek vůle. Moderní styl života člověka velmi rozmazluje, což má své stinné stránky, které se nevyhýbají výchově a vzdělávání. Děti ještě dříve, než nastoupí do školy, získávají návyk nedokončovat započaté činnosti, nejde-li věc hladce. Dospělí jim k tomu napomáhají tím, že se snaží snižovat jakékoliv jejich úsilí na minimum. Tím výchova vůle trpí. Z tohoto hlediska považuji například zavádění zjednodušeného psacího písma za výdobytek připravující děti o potřebný trénink vůle, které se pak nebude dostávat v matematice.

Vyšlo v časopise Rodina a škola