Děti a Dušičky
Obavy, že by přítomnost dětí na lidském pohřebišti mohla u nich vyvolat traumata, nejsou namístě. Děti tak či tak o smrti přemýšlejí a přiměřeně své vyzrálosti si v průběhu dětství vytvářejí představy o tom, co smrt vlastně znamená. Jisté vypořádání se s vlastním strachem ze smrti patří k jednomu z úkolů jejich vývojové fáze. Pro děti není obtížné se o smrti bavit, neboť mají ještě svůj dětský odstup. Pravdu přijímají.
Tabuizovaní smrti v běžném životě, tolik příznačné pro dnešní dobu, neumožňuje člověku plně dozrát. Jestliže se tváříme, jako by se nás smrt netýkala, a vyhýbáme se všemu, co se s ní pojí, jestliže tedy takto nepřirozeně potlačujeme vědomí lidské smrtelnosti, jsme nuceni neustále utíkat od pravdy a obelhávat se. Tím si upíráme přirozené přehodnocování životních hodnot, jež nám nahlédnutí v tvář smrti vždy přináší, a místo rozvíjení moudrosti v sobě pěstujeme obavy a strachy s každou novou vráskou a šedinou.
Děti od nás dospělých chtějí slyšet pravdu o světě. Koneckonců to je hlavní smysl vzdělávání. A pravda týkající se konečnosti našeho pozemského života je pro ně velmi důležitá. Narazí-li při svých tázáních ohledně smrtelnosti na úzkosti dospělých, více se raději neptají, aby je netrápily. Co se pak odehrává v takové dětské duši? Oč jinak vypadá situace tam, kde dospělí s dětmi jejich otázky otevřeně řeší, samozřejmě přiměřeně věku dítěte, a případný dětský strach ze smrti, s nímž se dítě právě vypořádává, tlumí ujištěním, že jsou přece u něj.
Sbírání zkušeností je nejpřirozenějším a asi nejcennějším způsobem dětského učení. Přicházejí-li děti v doprovodu dospělých na hřbitov, ale také třeba na pohřeb či dokonce přímo k mrtvému, získávají významnou zkušenost, neboť život bez smrti je pouze torzem skutečnosti. Dříve se děti přiváděly k umírajícím, aby se mohli rozloučit. A děti si tento zážitek uložily v paměti a zasadily coby kamínek do své mozaiky obrazu světa.
Jak již zaznělo v úvodu, návštěva hřbitovů souvisí nejen s připomínkou lidské smrtelnosti, ale také s úctou k zemřelým, v prvé řadě k našim předkům. Místo, kde se nacházejí jejich tělesné pozůstatky, lze považovat v určitém pohledu za místo posvátné, neboť jsou to právě oni – naši předkové, bez nichž by náš život nebyl vůbec možný. Však také v židovské tradici se páté starozákonní přikázání ctít své rodiče řadí na první Mojžíšovu desku spolu s čtyřmi přikázáními řešícími vztah k bohu (zbylá pětice – upravující vztahy k druhým lidem – náleží na desku druhou). Římané například slavili v únoru několikadenní svátek dies parentales (dny rodičů) zasvěcený zemřelým předkům.
Při pohledu na současnou společnost vidíme, že se s tradiční úctou k rodičům i prarodičům něco přihodilo – upadá. Ve výchově se na ni totiž nedbá, jako by se jednalo o přežitek. Dětem se tak ale narušuje řád, který přirozeně cítí. Při diskuzích s mladými lidmi o úctě k rodičům se dokonce objevuje reakce: „Já jsem se je o to neprosil(a), aby mě přivedli na svět. Tak proč k nim mít úctu?“ Ať je důvodem takového postoje cokoliv, platí, že rodiče mají do jisté míry stále navrch, a to oba, neboť náš život, naše tělesnost, kterou současná kultura tolik velebí, pochází v základu od obou. Neúctou k rodičům a dalším předkům se vlastně stavíme proti sobě, podkopáváme svou identitu, vytrháváme se z kořenů, znevažujeme sebe sama.
Péčí o hroby svých rodičů, svých předků vyjadřujeme vedle úcty k nim taktéž úctu k životu, který jsme skrze ně získali. Je paradoxní, že dřívější generace – s naprostým nedostatkem volného času – stíhaly lépe pečovat o hroby. Možná i tím, že byly více obeznámeny se smrtí, vnímaly hodnotu lidského bytí a vážily si jej. Dnes, kdy ve společnosti bují orientace na požitek a nezávislost, které nemohou člověka plně nasytit a učinit jej šťastným, je nanejvýš důležité, aby se děti seznamovaly se závazky, a to včetně závazků souvisejících s projevem úcty k předkům. Jinak jim nejspíš připravujeme budoucnost nešťastníků tápajících po smyslu vlastního bytí.
(Vyšlo v časopise Rodina a škola)