První listopadové dny jsou tradičně zasvěceny památce zemřelých. Jenže současná doba se od všeho, co vážně připomíná smrt, odvrací, a tak i návštěvy hrobů blízkých slábnou. Stále více těch, kteří na hřbitovy přece jen přicházejí, však s sebou nebere děti na základě přesvědčení, že by jim tím mohli způsobit duševní traumata. Byť je toto „chránění“ dětí před konfrontací s lidskou smrtelností myšleno dobře, ochuzuje děti o důležité zasvěcení do životní pravdy. A pokud nahlížíme na péči o hrob a návštěvu u něj jako na projev úcty, a to převážně úcty k našim předkům, neboť ti nás ve smrti především předcházejí, představuje neúčast dětí při tom jejich další ochuzení, které možná nezůstává bez následků.

Obavy, že by přítomnost dětí na lidském pohřebišti mohla u nich vyvolat traumata, nejsou namístě. Děti tak či tak o smrti přemýšlejí a přiměřeně své vyzrálosti si v průběhu dětství vytvářejí představy o tom, co smrt vlastně znamená. Jisté vypořádání se s vlastním strachem ze smrti patří k jednomu z úkolů jejich vývojové fáze. Pro děti není obtížné se o smrti bavit, neboť mají ještě svůj dětský odstup. Pravdu přijímají.

Tabuizovaní smrti v běžném životě, tolik příznačné pro dnešní dobu, neumožňuje člověku plně dozrát. Jestliže se tváříme, jako by se nás smrt netýkala, a vyhýbáme se všemu, co se s ní pojí, jestliže tedy takto nepřirozeně potlačujeme vědomí lidské smrtelnosti, jsme nuceni neustále utíkat od pravdy a obelhávat se. Tím si upíráme přirozené přehodnocování životních hodnot, jež nám nahlédnutí v tvář smrti vždy přináší, a místo rozvíjení moudrosti v sobě pěstujeme obavy a strachy s každou novou vráskou a šedinou.

Děti od nás dospělých chtějí slyšet pravdu o světě. Koneckonců to je hlavní smysl vzdělávání. A pravda týkající se konečnosti našeho pozemského života je pro ně velmi důležitá. Narazí-li při svých tázáních ohledně smrtelnosti na úzkosti dospělých, více se raději neptají, aby je netrápily. Co se pak odehrává v takové dětské duši? Oč jinak vypadá situace tam, kde dospělí s dětmi jejich otázky otevřeně řeší, samozřejmě přiměřeně věku dítěte, a případný dětský strach ze smrti, s nímž se dítě právě vypořádává, tlumí ujištěním, že jsou přece u něj.

Sbírání zkušeností je nejpřirozenějším a asi nejcennějším způsobem dětského učení. Přicházejí-li děti v doprovodu dospělých na hřbitov, ale také třeba na pohřeb či dokonce přímo k mrtvému, získávají významnou zkušenost, neboť život bez smrti je pouze torzem skutečnosti. Dříve se děti přiváděly k umírajícím, aby se mohli rozloučit. A děti si tento zážitek uložily v paměti a zasadily coby kamínek do své mozaiky obrazu světa.

Jak již zaznělo v úvodu, návštěva hřbitovů souvisí nejen s připomínkou lidské smrtelnosti, ale také s úctou k zemřelým, v prvé řadě k našim předkům. Místo, kde se nacházejí jejich tělesné pozůstatky, lze považovat v určitém pohledu za místo posvátné, neboť jsou to právě oni – naši předkové, bez nichž by náš život nebyl vůbec možný. Však také v židovské tradici se páté starozákonní přikázání ctít své rodiče řadí na první Mojžíšovu desku spolu s čtyřmi přikázáními řešícími vztah k bohu (zbylá pětice – upravující vztahy k druhým lidem – náleží na desku druhou). Římané například slavili v únoru několikadenní svátek dies parentales (dny rodičů) zasvěcený zemřelým předkům.

Při pohledu na současnou společnost vidíme, že se s tradiční úctou k rodičům i prarodičům něco přihodilo – upadá. Ve výchově se na ni totiž nedbá, jako by se jednalo o přežitek. Dětem se tak ale narušuje řád, který přirozeně cítí. Při diskuzích s mladými lidmi o úctě k rodičům se dokonce objevuje reakce: „Já jsem se je o to neprosil(a), aby mě přivedli na svět. Tak proč k nim mít úctu?“ Ať je důvodem takového postoje cokoliv, platí, že rodiče mají do jisté míry stále navrch, a to oba, neboť náš život, naše tělesnost, kterou současná kultura tolik velebí, pochází v základu od obou. Neúctou k rodičům a dalším předkům se vlastně stavíme proti sobě, podkopáváme svou identitu, vytrháváme se z kořenů, znevažujeme sebe sama.

Péčí o hroby svých rodičů, svých předků vyjadřujeme vedle úcty k nim taktéž úctu k životu, který jsme skrze ně získali. Je paradoxní, že dřívější generace – s naprostým nedostatkem volného času – stíhaly lépe pečovat o hroby. Možná i tím, že byly více obeznámeny se smrtí, vnímaly hodnotu lidského bytí a vážily si jej. Dnes, kdy ve společnosti bují orientace na požitek a nezávislost, které nemohou člověka plně nasytit a učinit jej šťastným, je nanejvýš důležité, aby se děti seznamovaly se závazky, a to včetně závazků souvisejících s projevem úcty k předkům. Jinak jim nejspíš připravujeme budoucnost nešťastníků tápajících po smyslu vlastního bytí.

(Vyšlo v časopise Rodina a škola)