Prvního září se ve školách probudil život a na ulicích opět potkáváme děti obtěžkané školními brašnami. A nejedno z nich se pod touto tíhou nezdravě předklání a bude tak činit po celých deset měsíců. Na první pohled vlastně nic neobvyklého. „Takový je holt úděl školáků,“ přechází obraz hrbícího se žáčka řada dospělých s úsměvným nadhledem. Má-li však školní aktovka desetiletého dítěte – vážícího 25 kg – hmotnost 5 kg, odpovídá její poměr zátěže patnáctikilovému batohu v případě dospělého jedince vážícího 75 kg. Ten by se zajisté zdráhal vláčet s sebou dennodenně takový náklad.

Již před 30 lety upozorňovali pediatři na zvýšený počet ortopedických vad. Vadné držení a postoje těla byly zjišťovány až u 40 % dětí a mládeže. Nepřiměřená zátěž na zádech školáků představuje pouze jeden z faktorů vedoucích k poškození páteře, je třeba ještě přičíst nesprávné návyky držení těla při každodenním dlouhodobém sezení a nedostatek pohybové aktivity. Všechny tři faktory souvisejí velkou měrou s plněním povinné školní docházky, a spadají tudíž jednoznačně do záležitostí školy. Protože však bolestivé degenerativní onemocnění páteře způsobené vadným držením těla se projevuje převážně až v dospělosti, není preventivním opatřením v dětském věku věnována patřičná pozornost.

Mnozí rodiče, potěžkavši školní břímě svého dítěte, upozorňují školu na neblahý stav, ale v reakci se jim dostává většinou politování a povzdech na tím, že není v možnostech školy učinit jakékoli kroky ke změně situace. Výjimku tvoří pouze případy, kdy rodiče předloží lékařské potvrzení, na jehož základě je žákovi poskytnuta ještě druhá sada učebnic, kterou smí mít dítě uloženu ve škole. Samozřejmě mohou rodiče sami zakoupit náhradní učebnice z vlastních prostředků. Jenže duplicitu učebnic je možno považovat pouze za zástupné řešení, které akceptuje nutnost velkého objemu školních potřeb, z nichž učebnice tvoří část s největší hmotností. Navíc dítě vybavené dvojí sadou knih přesto často odnáší tu či onu učebnici domů, a to z důvodu zatrhnutí v textu či poznámek provedených během vyučování anebo prostě kvůli spěchu či roztěkanosti.

Při jednáních s učiteli jsem zjistil, že jejich představa o váze školních brašen žáků je velmi zkreslená, a byl jsem svědkem toho, jak je vlastnoruční potěžkání aktovek dokázalo silně zaskočit. (Jenže právě do jejich předmětu potřebují žáci jen „opravdové minimum“ věcí.) Je ale skutečně nezbytné, aby děti s sebou nosily současně čítanku, čtenářský deník, knížku k prezentaci vlastní četby, sešit na literární výchovu, sešit na domácí úkoly z českého jazyka a literatury, učebnici cizího jazyka, pracovní sešit k ní, sešit na zápisky z cizího jazyka, slovník a slovníček, popřípadě portfolio se samostatnými pracemi k výuce cizího jazyka, učebnice a pracovní sešity do dalších předmětů včetně sešitů na zápisky, eventuálně ještě další portfolio do jiného předmětu atd.? Školní brašna, obsahující k tomu ještě nejrůznější psací a kreslící potřeby, svačinu včetně nápoje, přezůvky, úbor do tělocviku s dvojí obuví, venkovní i do tělocvičny, a osobní věci dítěte, může pak vážit až deset kilo.

Škola představuje autoritu působící v byrokratickém systému státu a fungující na principu polarit moci a strachu. Ani soukromé školy se nemohou plně z tohoto modelu vymanit. Děti se proto budou raději prohýbat pod tíhou svých aktovek, jen aby nedošlo ve škole ke střetu s učitelskou autoritou a případné poznámce či dokonce aby docílily zalíbení. (To především v případě dětí mladšího věku.) Platí tedy zásada, rodiči hojně podporovaná, čím více, tím lépe, „jen ať ti nic nechybí!“ Takové chování nezůstává bez odezvy a na vysvědčení ve formě slovního hodnocení se objevují formulace: „řádně se připravuješ na vyučování“ anebo „vzorně si nosíš pomůcky“. Hodnotí-li škola známkami, pak řádná příprava na vyučování čili vzorné nošení pomůcek je často považováno za důležité kritérium klasifikace. Vždyť pětka v žákovské knížce udělená za zapomenutou učebnici patří k běžným jevům.

Působení školy, na které se vědomě soustředí pozornost učitelů, nepřesahuje vesměs horizont školního roku, přestože je žákům trvale připomínáno, že se vzdělávají pro svou budoucnost. Stejně tak, jak se děti zabývají svým budoucím životem bez patřičné dávky zodpovědnosti (svému věku ale adekvátní), přistupují k budoucnosti svých žáků mnozí jejich učitelé. „Máš to mezi jedničkou a dvojkou, ale protože si vždy řádně nosíš pomůcky, dám ti za jedna,“ lze leckde zaslechnout. Současně s tím se však váže i nevyslovené: „Že si takto napomáháš ke vzniku hyperlordózy bederní páteře, se mě vlastně vůbec netýká.“ Zajisté nemůžeme za zvýšený výskyt ortopedických vad páteře vinit pouze učitele, ale můžeme od nich požadovat ohleduplné profesionální jednání vedoucí k zajištění prevence. Postoje školy a její opatření potom mohou ovlivnit chování žáků a jejich rodičů.

Pro české školy je charakteristické vysoké využívání učebnic při výuce, a proto jakákoli snaha po změně zaběhnutého stereotypu nebude vítána. Nahrazení tradičního způsobu práce při vyučování modernějším sice předpokládá probíhající reforma, ale bohužel k tomu nebyly vytvořeny dostatečné podmínky, navíc ani budoucí učitelé nejsou v moderních vzdělávacích metodách řádně vzděláváni. Kromě toho tvoří překážku samotné učebnice, jejichž texty nejsou pro žáky plně srozumitelné, a vyžadují tedy pomoc učitele. Každopádně je v možnostech učitele promyslet způsob, jak v rámci svého předmětu ulehčit žákům objem fyzické zátěže a současně předcházet dlouhodobému sezení žáků v lavicích. Např. nošení učebnice matematiky jen coby pouhého zásobníku příkladů lze považovat za zcela zbytečné, rovněž zavádění několika sešitů do jednoho předmětu. Atlasy, matematické a fyzikální tabulky, zpěvníky by měly být ve škole k dispozici při vyučování. Podle průzkumů jsou učebnice užívány nejčastěji ve výuce cizích jazyků (téměř ve všech hodinách). Z vlastní praxe však mohu potvrdit, že se dá cizí jazyk vyučovat bez přímého používání učebnice a že je možné při tom provádět nejrůznější pohybové aktivity, které mohou výuku nejen zpestřit, ale především napomoci lepšímu zapamatování.

Vyšlo v Rodině a škole 7/2008