„České školství se pomalu propadá na dno.“ Těmito slovy uvedla 11. prosince v Lidových novinách Pavla Kubálková svůj článek přinášející informaci o špatných výsledcích českých žáků 4. a 8. tříd v mezinárodním průzkumu TIMSS (Trends in International Mathematics and Science Study). Přestože dopadli naši školáci ve srovnání s rokem 1995 hůře, nebylo by asi vhodné vyvodit si na základě výsledků mezinárodního průzkumu představu o úpadku našeho školství. Nejvýraznější zhoršení bylo zjištěno u žáků 4. tříd v matematice, což budí v naší školské tradici akcentující v prvé řadě český jazyk a matematiku zákonitě paniku. Přitom je třeba vzít v úvahu skutečnost, že v roce 1995 byl 1. stupeň základní školy ještě čtyřletý, takže výstupy z tehdejšího 4. ročníku odpovídají výstupům ze současné 5. třídy. V žádném případě se však nechci připojit k hlasům, volajícím po „dobré“ tradiční české škole, která v posledních dvou desetiletích vzala za své. Spíše se připojuji k těm, kteří tvrdí, že česká společnost přichází s reformou školství se zpožděním. A navíc nepřipravená.

Reforma základního školství běží naplno již druhým rokem, ale o jejím nadšeném přijetí nemůže být v obecné rovině řeč. Jednak v sobě, ve svých dokumentech, skrývá zásadní rozpor – ukazuje správný směr, ale současně neumožňuje plné vykročení vpřed, jednak silně naráží na obavy ze změn a ztrát dosavadních jistot, a to jak na straně učitelů, tak i rodičů. Při úvahách o neochotě uskutečňovat změny v systému vzdělávání mi přichází na mysl přes tři sta let starý a i pro dnešek velmi výstižný povzdech Komenského, který se po čtyři roky snažil v Blatném Potoce v Uhrách reformovat tamní školy: „Celá má metoda směřuje k tomu, aby školská robota se změnila v hru a potěšení, tomu zde nechce nikdo rozumět. S mládeží se zachází zcela otrocky, i se šlechtickou, učitelé zakládají svou vážnost na chmurné tváři, drsných slověch, ba i ranách, a chtějí raději být obáváni než milováni.“ Jak potvrzují má každodenní sledování školy očima rodiče, být obáván a uštědřovat rány na duši patří k nikterak vzácným jevům, jež dotvářejí kolorit reformující se školy a postihují i mladé učitele. Pedagogická práce je tak jednodušší a obdarovává silou. (Jen málokdo se ubrání a nepodlehne učitelskému kouzlu moci.)

Česká škola samozřejmě sleduje módní trendy, a prezentuje se tudíž mladými učiteli, počítačovými učebnami, projektovými dny atd. Pod tímto „in“ závojem se však často skrývá znuděná, ospalá tvář, kterou děti sice nerady vídají, ale nakonec jí stejně kopírují. Leckterou školu zdobí Komenského busta či portrét, leč jeho myšlenky, které nejsou nijak v rozporu s moderní pedagogikou, zůstávají vesměs jakoby neprobuzené mimo vlastní praxi. A není to jen velká škoda pro naše děti, ale též jistá forma národního pokrytectví a neúcta k duchovnímu odkazu Komenského, jehož mnohá slova je schopen pochopit a vštípit si snad každý jedinec, natož pak pedagog:

Vyučovati mládež není přednášeti jim z rozličných autorů hromady slov, frází, sentencí, nesmyslů všelijakých, a tím je vycpávati, ale otvírati jim rozum.
(J. A. Komenský: Česká didaktika)

Školu dokonale účelnou jmenuji tu, která je pravou dílnou lidí: kde se totiž mysl žáků ponořuje v lesk moudrosti, aby rychle pronikala všecko zřejmé i tajné, kde mysl a její city jsou vedeny ke všeobecné harmonii ctností.
(J. A. Komenský: Velká didaktika)

Nechť je učitelskému úřadu vzdáleno veškeré mrzoutství, vše nechť je vykonáváno s otcovskou laskavostí.
(J. A. Komenský: Analytická didaktika)

Lidská přirozenost je svobodná, miluje činnost z vlastní vůle a děsí se nucení. Tak chce být vedena k tomu, k čemu směřuje, a nechce býti vlečena, strkána nebo nucena.
(J. A. Komenský: Analytická didaktika)

Učit znamená vést od věci známé k neznámé, a vést znamená činnost mírnou, a ne násilnou, plnou lásky a nikoli nenávisti. Když totiž někoho chci vést, nehoním ho, nestrkám ho, neválím s ním po zemi a necloumám jím, nýbrž vezmu ho jemně za ruku a jdu s ním nebo na volné cestě kráčím před ním a lákám ho, aby šel za mnou.
(J. A. Komenský: Obecná porada – předmluva)