Ve svém článku o „poučení z ukrajinského vývoje“ (Právo, 9. 10.) Zdeněk Jičínský chválí prezidenta Zemana a premiéra Sobotku za jejich postoj v ukrajinské otázce a především za to, že odmítli možnost dodávek českých zbraní kyjevské vládě. Kladně hodnotí, že se na konflikt dívají „vyváženě“ a odmítají eskalaci násilí, ke které by dodávky zbraní jistě přispěly. Dále Jičínský říká, že při diplomatickém jednání o ukrajinském problému nelze jít jen k roku 1992 (tedy ke vzniku nezávislé Ukrajiny) nebo k roku 1954 (Chruščevovo rozhodnutí o postoupení Krymu Ukrajině). Neříká sice konkrétně, co všechno máme vzít v úvahu a co tedy má být časovým východiskem pro jednání, ale na jiném místě téhož článku píše, že v roce 1990 nikdo na Západě nepochyboval o sepjetí Ukrajiny s Ruskem „po několik století“. Dodává k tomu, že Ukrajina jako samostatný stát existuje teprve dvaadvacet let, a že národní stát to není. I když to Zdeněk Jičínský nenapsal, jeho závěr je jasný: Ukrajina byla v minulosti „mnoho století“ součástí Ruska, je to tedy vlastně ruské zájmové území a proto zde Rusko má nárok považovat ji za sféru svého vlivu. Anebo řečeno jinak: Ukrajina byla vlastně vždy ruská, takže se nic strašného nestane, jestliže ruskou také zůstane.