Nejprve trochu historie. Po staletí kosily obyvatelstvo epidemie černých neštovic. Lady Mary Wortley - Montagu, britská aristokratka, jejíž manžel Edward Wortley se stal v roce 1712 vyslancem v Cařihradu, se v osmanské říši seznámila s primitivním očkováním proti neštovicím spočívajícím v tom, že zdraví lidé byli záměrně nakaženi usušeným hnisem z puchýřků pravých neštovic. Očkovaný tak prodělal jen velmi lehkou formu nemoci a získal doživotní imunitu. Mary Wortley-Montagu po svém návratu z orientu roku 1721 začala tuto metodu propagovat na britských ostrovech a odtud se rozšířila po celé Evropě. I ruská carevna Kateřina II. se rozhodla nechat očkovat tímto způsobem, aby dala příklad svým poddaným.
V diskusi na stránkách „Listů“ (č. 3-5) mezi Václavem Žákem a Jaroslavem Bicanem byla nastolena otázka, zda byl komunistický režim legální a zda tedy měl oprávnění vydávat platné zákony na svou ochranu. Zatímco Václav Žák mu legalitu přiznal a tím uznal, že jeho zákony bylo třeba respektovat, Jaroslav Bican se odvolal na jakési vyšší právo přirozené stojící údajně nad právem psaným (pozitivním). Tvrdí, že československé zákony z období komunistické diktatury uvedeným vyšším principům odporovaly, a občané tedy z jakéhosi vyššího principu mravního měli právo je nerespektovat a proti režimu se postavit. V polemice byla také nepřímo nastolena otázka, zda slovní podpora přísného postihu odpůrců režimu (konkrétně trestu smrti pro Miladu Horákovou) měla skutečně podporu veřejnosti, anebo zda tato podpora byla jen strachem vynucená.