V diskusi na stránkách „Listů“ (č. 3-5) mezi Václavem Žákem a Jaroslavem Bicanem byla nastolena otázka, zda byl komunistický režim legální a zda tedy měl oprávnění vydávat platné zákony na svou ochranu. Zatímco Václav Žák mu legalitu přiznal a tím uznal, že jeho zákony bylo třeba respektovat, Jaroslav Bican se odvolal na jakési vyšší právo přirozené stojící údajně nad právem psaným (pozitivním). Tvrdí, že československé zákony z období komunistické diktatury uvedeným vyšším principům odporovaly, a občané tedy z jakéhosi vyššího principu mravního měli právo je nerespektovat a proti režimu se postavit. V polemice byla také nepřímo nastolena otázka, zda slovní podpora přísného postihu odpůrců režimu (konkrétně trestu smrti pro Miladu Horákovou) měla skutečně podporu veřejnosti, anebo zda tato podpora byla jen strachem vynucená.

Odvolávat se na jakési věčné principy přirozeného práva je sice populární a hezky to zní, je to ale velmi ošemetné, protože nikdo nedokáže přesně určit, co do těchto principů patří a co už ne. Je celkem jasné, že i tyto údajně věčné principy jsou na různých místech naší planety různé a nadto se časem mění. Jiné principy platí v Evropě a jiné třeba v Saudské Arábii, jiné byly v 17. století a jiné jsou dnes. Právo na odpor proti tyranii bylo sice uznáváno už v antice, ale platí jen v čistě teoretické rovině. Neexistuje totiž žádný tribunál, který by rozhodoval, kdy už jsou poměry natolik nesnesitelné, aby měl občan morální právo proti nim povstat. Právo na odpor je spíše určitým mravním oprávněním než pozitivním právem: vzpoura proti režimu, který považujeme za nespravedlivý, může být tak sice za určitých okolností morálně oprávněná, ale nikdy nebude legální. Řečeno jinak: ne každá revoluce je z principu špatná, ale každá revoluce je zakázaná.
Podívejme se podrobněji na ono údajné morální opodstatnění vzpoury proti režimu. Porovnejme si následující slova: partyzán, bojovník za svobodu, povstalec, rebel, vzbouřenec, terorista. Pokud analyzujeme jejich emoční náboj, vidíme že oscilují od vysoce pozitivních (partyzán, bojovník za svobodu) přes celkem neutrální (rebel) až k jednoznačně negativnímu (terorista). Objektivní náplň činnosti lidí s takovýmto označením nicméně zůstává stejná. Zda jejich činnost budeme chválit nebo naopak odsuzovat záleží na úhlu pohledu a ten je samozřejmě závislý na hodnotové orientaci posuzovatele. Kdo je padouch a kdo hrdina – to záleží jen a jen na našich preferencích a na to, co si z činnosti toho kterého hrdiny/padoucha vybereme: na počátku listopadu 2020 byl prezident Kosova Hashim Thaçi, někdejší vůdce Kosovské osvobozenecké armády, donucen rezignovat, protože je obviněn z válečných zločinů proti Srbům, avšak pro většinu kosovských Albánců je národním hrdinou, který vybojoval pro kosovo nezávislost; pro řadu lidí na Slovensku je dodnes Jozef Tiso mučedníkem, který vybudoval první samostatný slovenský stát a pak obětoval život za slovenskou samostatnost, zatímco pro jiné lidi je to zrádce Československé republiky a kolaborant s německým nacistickým režimem, který zavlekl Slovensko do války proti Spojencům a nese spoluzodpovědnost za deportace slovenských Židů. Stalin je dodnes v Rusku pro část obyvatelstva géniem a velkým vůdcem, který zvítězil nad nacistickým Německem a učinil ze Sovětského svazu supervelmoc, zatímco pro jiné je to masový vrah. Hodnocení „padouch nebo hrdina“ je také až příliš často proměnlivé: v osmdesátých letech byli radikální islamisté bojující proti sovětské přítomnosti v Afganistánu „bojovníky za svobodu“; když v roce 2001 přišli do Afganistánu Američané a islamisté obrátili zbraně proti nim (opět pod heslem boje za svobodu), stali se z nich náhle teroristé. Na charakteru jejich činnosti se přitom samozřejmě nezměnilo vůbec nic.
Vraťme se ale k otázce legality. Komunistický režim nepochybně postrádal legitimitu, protože se neopíral o permanentní vůli většiny, ověřovanou ve svobodných volbách, ale o marxisticko-leninskou teorii státu, kterou sám označil za jedině správnou a vědeckou. To ale to neznamená, že režim byl také nelegální. Žádná jiná vláda, třeba někde v exilu, v letech 1948-1989 nikde nepůsobila. Režim sice nedodržoval lidská práva a pronásledoval své odpůrce – domnělé i zdánlivé, ale to nemá s legalitou co dělat: lidská práva v našem dnešním pojetí nedodržuje řada režimů na této planetě (např. už zmíněný absolutistický islamistický režim Saudské Arábie, která je jak známo spojencem USA), a nikdo přesto jejich legalitu nezpochybňuje. Kromě toho, až do roku 1976, kdy Československo ratifikovalo mezinárodní pakt o občanských a politických právech a pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhláška MZV č. 120/1976 Sb.), bylo dodržování či nedodržování lidských práv vnitřní československou záležitostí.
Zákony, které schvalovalo tehdejší československé Národní shromáždění, byly sice často z pohledu hodnot euroatlantické civilizace problematické a především v oblasti trestního práva jednak drakonické a jednak formulačně značně vágní, ale to neznamená že to nebyly platné zákony (zásada: dura lex, sed lex). Legalitu je tedy třeba režimu přiznat. I když ale byl režim legální, jeho zákony platné a každý byl povinen je dodržovat, neznamená to, že Československo bylo právním státem. Právě naopak. Nebylo jím, protože práva zaručená ústavou byla nevynutitelná, a protože soudní moc nebyla oddělena od moci výkonné. Soudy nemohly rozhodovat samostatně a režim ani své vlastní zákony nedodržoval, když se mu jejich dodržování nehodilo. V oblasti trestního práva v první polovině padesátých letech byly v politických procesech jednoznačně porušovány snad všechny paragrafy trestního řádu, a to i toho nového, „svého“, schváleného 12. července 1950 (zák. č. 87/1950 Sb.). Pravda, v šedesátých letech a pak v období normalizace zde byla viditelná snaha navenek dodržovat zásady kontradiktorního procesu a procesní předpisy včetně práva ob žalovaných na obhajobu formálně nebyly porušovány; i tehdy se ale o řadě případů majících nějaké politické konotace rozhodovalo v politických grémiích, a nikoliv u soudu. Byli to právě chartisté, kteří zdůrazňovali, že právě proto, že uznávají legalitu stávajícího režimu musí poukázat na to, že tento režim převzaté mezinárodní závazky nedodržuje a své vlastní zákony porušuje.
V debatě Žák-Bican se opakovaně hovořilo o procesu s Miladou Horákovou. Proces dodnes budí emoce, které se ještě vystupňovaly v souvislosti se sedmdesátým výročím její popravy, kdy snad všude vysely plakáty připomínající její tragický osud. V tomto ovzduší se asi mnoha lidem zdá nemyslitelné, že by popravu ženy, nadto hrdinky odboje vězněnou za války nacisty, mohl někdo schvalovat. Nuže: mohl! Postoj k činnosti Milady Horákové a jejím spoluobžalovaným byl dán primárně vztahem každého tehdejšího občana k nedávno nastolenému tzv. k lidově-demokratickému režimu. Komu se tehdejší lidově-demokratický režim z jakýchkoliv důvodů příčil a kdo toužebně čekal na vypuknutí třetí světové války a osvobození Prahy americkou armádou, pro toho samozřejmě byli všichni obžalovaní a především Milada Horáková hrdiny a bojovníky za svobodu. Tento postoj je dnes s ohledem na změnu režimu v roce 1989 nepochybně většinový, protože se s ním v rámci nového diskursu ztotožnila převážná část obyvatelstva a tedy také ti, kteří s ohledem na svůj věk samotný proces nemohou pamatovat. To ale vůbec neznamená, že tento postoj musel být většinovým také už v roce 1950. Kdo tehdy věřil v budování světlých zítřků a kdo tedy poúnorový režim podporoval, musel vnímat oněch třináct obžalovaných, kteří (údajně) chtěli nový systém rozvrátit, ztělesněním všeho zla. A jestliže mnozí vnímali věc takto, proč by tedy neměli souhlasit s nejpřísnějšími rozsudky? Možná, že vnitřně nesouhlasili s tím, že rozsudky jsou neadekvátně přísné a mnozí jistě měli především výhrady k tomu, že má být popravena žena, ale to neznamená, že neschvalovali odsouzení „spiklenců“ jako takové.
Dnes samozřejmě už nedokážeme říci, kolik lidí veřejně souhlasilo s rozsudkem z vlastního přesvědčení a kolik jen ze strachu; nemůžeme ani zodpovědně říci, zda těch, kteří rozsudek z přesvědčení schvalovali, bylo více než těch druhých. Ale jedno je jisté: protože komunistický režim měl v roce 1950 ještě velkou podporu, těch, kteří souhlasili z přesvědčení, rozhodně nebylo málo. S odstupem sedmdesáti let ale nemá smysl jim to vyčítat.

(text byl publikován v časopise Listy, roč. L, 2020, č. 6, s. 43-45)