Václav Žák se ve svém článku „Deformované dějiny“ (Právo, 23. 5.) vrátil k úloze SSSR za druhé světové války, přičemž se zaměřil mimo jiné na velmi problematický bod předválečné sovětské zahraniční politiky, totiž na uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení z 23. srpna 1939.

Žák polemizuje s dnes obecně přijímaným výkladem sovětsko-německé dohody o neútočení jako snahy Německa a SSSR o rozdělení Evropy. SSSR si prý tímto paktem chtěl jen zajistit vlastní bezpečnost proti Německu poté, co se ukázala neupřímnost Velké Británie a Francie a pro odpor Polska, odmítajícího průchod sovětské armády svým územím, definitivně ztroskotala jednání o protiněmeckém vojenském spojenectví s těmito státy. Žák dále tvrdí, že neexistuje důkaz o tom, že Stalin již tehdy usiloval o obnovu impéria. Tyto své historické vývody aktualizuje a dospívá k názoru, že ani dnes nemá anexe Krymu a vznik dvou separatistických republik na Ukrajině za cíl obnovení sovětského impéria, ale jde jen o reakci na expanzi NATO.
Žák při výkladu sovětsko-německého paktu o neútočení z 23. srpna 1939 v podstatě opakuje oficiální téze historiků sovětské éry, kterou museli povinně hájit i historici z ostatních a socialistických zemí (s výjimkou Jugoslávie) a kterou dnes Vladimír Putin opět povýšil na oficiální ruské stanovisko: SSSR nedělal nic špatného, jen hájil svoje zájmy a svou bezpečnost. Z toho samozřejmě nepřímo vyplývá i obhajoba současné ruské politiky, kdy také Rusko „jen“ hájí svou bezpečnost.
Čteme-li pouze samotný text paktu o neútočení, může se na první pohled zdát, že SSSR skutečně šlo jen o zajištění své bezpečnosti. Jenže samotný text paktu není až tak důležitý: mnohem důležitější je jeho tajný protokol, z něhož jasně vyplývá, že primárním cílem sovětské politiky a smyslem paktu bylo získat volnou ruku k znovuzískání území, která odpadly od Ruska v důsledku prohrané první světové války a obou ruských revolucí. To, že obyvatelstvo těchto zemí do sovětského impéria být začleněno nechce, samozřejmě ani Stalina ani Hitlera nezajímalo.
Rozsah Stalinem požadovaných území je z protokolu rovněž zřejmý. V bodě prvém se říká: „V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě) bude severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Německa a SSSR.“ Neméně výmluvný je také další bod: „V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San. Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu a jakými hranicemi bude tento stát vymezen, bude moci být definitivně vyřešena teprve v průběhu dalšího politického vývoje.“ Polská otázka byla skutečně „definitivně vyřešena“ po porážce Polska německo-sovětskou smlouvou o hranicích z 28. září 1939 a jejími dodatečnými tajnými protokoly: Polsko zmizelo z mapy Evropy, přičemž jeho východní část SSSR anektoval. První dodatkovým tajným protokolem této smlouvy byly také pozměněny hranice sfér vlivu: do sovětské sféry se nyní dostala i Litva, zatímco Varšava s okolím připadla Německu.
Stalinova politika obnovy někdejších hranic Ruské říše byla úspěšně završena v roce 1940: ultimátem z 28. června 1940 si SSSR vynutil na Rumunsku odstoupení Besarábie a Bukoviny a počátkem srpna anektoval Litvu, Lotyšsko a Estonsku. Získat Finsko se pro odzbrojený odpor Finů sice nepodařilo, avšak na druhé straně k SSSR nyní patřila východní Halič a Bukovina, které nebyly před rokem 1914 součástí Ruska, ale Rakouska-Uherska. O získání těchto oblastí ovšem Rusko usilovalo už za první světové války.
Třeba dodat, že připojením „bývalých ruských území“ se bezpečnost SSSR nejenže nezvýšila, ale naopak se oslabila. To je mimochodem zásadní rozdíl mezi anexí Pobaltí a někdejšího východního Polska v letech 1939-1940 a anexí Krymu dnes. Připojení Krymu k Rusku mělo nepochybně podporu většiny tamního obyvatelstva a ze strategického hlediska Rusko posílilo, ale anexe východní Haliče, Volyně, západního Běloruska a pobaltských států byla provedena proti vůli tamního obyvatelstva. To se Moskvě samozřejmě vymstilo hned v létě 1941, po vypuknutí německo-sovětské války. Naprostá většina Litevců, Lotyšů a Estonců, ale také Ukrajinců na někdejším polském území, neviděla žádný důvod, proč by měla bojovat za Sovětský svaz. Na mnoha místech ozbrojené místní skupiny vpadly ustupující sovětské armádě do zad, množily se dezerce a obyvatelstvo často s velkým nadšením vítalo německou Wehrmacht. Lotyši, Litevci, Estonci i Ukrajinci věřili, že Německo obnoví samostatnost jejich zemí. Na štěstí pro Stalina jim Hitler nedal nic a svou brutální a idiotskou politikou si nakonec uvedené národy poštval proti sobě. To ale vůbec nic nezměnilo na negativním postoji těchto národů k Rusku, resp. k SSSR, které s Ruskem ztotožňovaly. Není proto jistě nijak překvapující, že při první vhodné příležitosti (v roce 1991) se od tohoto státu odtrhly.
V dějinách každého národa i každého státu jsou temné i světlé momenty, stejně jako je tomu v životě každého člověka. Rusové mohou být jistě právem hrdi na své vítězství ve druhé světové válce, ale to neznamená, že by se měli ztotožňovat i se sovětskou politikou Stalina z let 1939-1941. Tím méně je vhodné, abychom u nás tuto politiku obhajovali či dokonce od ní odvíjeli paralely pro ospravedlnění ruské politiky dnes.