Odmítnutí prezidenta Zemana jmenovat tři docenty profesory opět otevřelo otázku, zda nepřevést jmenování přímo na vysoké školy. Je pravda, že takto to funguje v anglosaských zemích. V USA např. vlastně žádní profesoři v našem smyslu nejsou: profesor není vědecko-pedagogická hodnost, ale název pracovní pozice.

Profesorem se může stát každý, kdo podle požadavků univerzity splňuje příslušné kvalifikační podmínky. Osobně ale nejsem příznivcem podobného řešení a nemyslím si, že musíme slepě napodobovat vše americké, tak jako jsme za socialismu napodobovali vše sovětské. Převedení jmenování profesorů výhradně na samotné univerzity má totiž i značná úskalí. Podobný systém vede k tomu, že si univerzity stanovují zcela odlišná kritéria pro získání profesury a úroveň profesorů jednotlivých univerzit se tak stává nekompatibilní. Profesor jedné vysoké školy má pak logicky velmi ztíženou možnost získat profesorské místo na jiné škole. Nadto tento systém odporuje středoevropským zvyklostem, čerpajícím své zdroje z velmi propracovaného systému vysokého školství někdejšího Rakouska-Uherska. Tam řádné profesory jmenoval na návrh příslušné univerzity a ministra školství císař, a toto jmenovací právo pak logicky v Československu přešlo na prezidenta republiky. Jmenování hlavou státu dodává univerzitnímu profesorovi náležitou důstojnost a autoritu a zajišťuje mu přístup i na další univerzity. Tento systém se za uplynulých více než sto padesát let v zásadě osvědčil a převzala jej naprostá většina nástupnických států po Rakousko-Uhersku. Můžeme jej modifikovat, jak ukáži dále, ale není důvod jej úplně rušit jen proto, že si nyní prezident Zeman postavil hlavu a nechce jmenovat profesory tři docenty. Nebudu zastírat, že ze mne hovoří i osobní zkušenost. Sám jsem se stal profesorem v roce 2003 a jsem hrdý na to, že mne jím jmenoval tehdejší prezident republiky a nikoliv jen tehdejší rektor Karlovy univerzity - a to při vší úctě k tomuto rektorovi a při veškerých politických výhradách, které jsem měl a mám k Václavu Klausovi.
Na druhé straně je pravda, že Zemanova svéhlavost komplikuje opakovaně celý proces jmenování profesorů a proto určitá úprava profesorského jmenovacího řízení by byla vhodná. Zeman sice věčně prezidentem nebude, vytvořil však svým postojem nebezpečný precends. Už před dvěma lety při "case Putna" se objevily návrhy na převedení jmenování profesorů buď na ministra školství, nebo na předsedu Senátu. Takováto změna ale nic neřeší: nikde totiž není záruka, že se předseda Senátu či ministr školství nezachová stejně, jako nyní prezident republiky. Navíc by se celý proces jmenování profesorů zřejmě zpolitizoval: ministr by mohl při jmenování přihlížet k politickým kritériím a politické příslušnosti uchazeče, což je vrcholně nežádoucí.
Nabízejí se ale jiné možnosti řešení. První spočívá prostě v zakotvení povinnosti prezidenta republiky podepisovat jmenovací dekrety přímo ve vysokoškolském zákoně. Uznávám ovšem, že podobné řešení se těžko bude jakémukoliv prezidentovi líbit. Další možností proto je udělit prezidentovi jakousi formu suspenzivního veta: měl by možnost sdělit vědecké radě příslušné univerzity své námitky proti jmenování a žádat nové projednání návrhu, ovšem s tím, že pokud vědecká rada na svém rozhodnutí setrvá, je už prezident povinen profesora jmenovat. Existuje ale ještě další možnost, která dává na jedné straně možnost jmenovat profesory přímo univerzitami a zároveň ponechává formální jmenovací právo i prezidentovi republiky. Řešení spočívá v zavedení dvou profesorských titulů: titulu řádného profesora a titulu mimořádného profesora. První by byl i nadále jmenován prezidentem republiky a to vždy na systematizované místo, druhý přímo rektorem vysoké školy, přičemž by nemusel být nutně jmenován na systematizované místo. Jmenovací řízení by bylo v obou případech stejné. Pokud by byl někdo navržen na řádnou profesuru a prezident republiky by jej odmítl jmenovat, stával by se automaticky zatím mimořádným profesorem se stejným postavením v akademické obci, jaké má řádný profesor (tj. např. i s právem garantovat studijní obor pro získání akreditace na doktorské studium). Mimořádného profesora by samozřejmě rektor vysoké školy mohl později kdykoliv opět navrhnout prezidentovi republiky na jmenování řádným profesorem.
Podobný systém dvou profesur není ničím novým: existoval už za Rakouska a existuje i nyní např. na Slovensku či v Polsku, kde jsou také řádní profesoři jmenováni prezidentem republiky. Podotýkám, že se tam ještě nestalo, aby prezident navrženého kandidáta jmenovat odmítl.