Vladimír Diviš ve svém článku "Co ukázaly tajné průzkumy na Krymu" (Právo, 15. 4.) napsal, že bleskový průzkum veřejného mínění provedený na příkaz Putina na Krymu před jeho anexí ukázal, že většina obyvatelstva si nepřála žít v „nové“ Ukrajině, ovládané ukrajinskými nacionalisty. Tvrdí také, že následné referendum bylo jasným vyjádřením vůle tamního ruského obyvatelstva po připojení k Rusku.

Divišův článek nepřináší po věcné stránce nic nového. Ruské obyvatelstvo na Krymu samozřejmě po rozpadu SSSR nemělo zájem stát se menšinou v ukrajinském státě, stejně jako např. po zániku Rakouska-Uherska v roce 1918 čeští a moravští Němci nestáli o to stát se menšinou v Československu. Žádná národnostní menšina za normálních okolností přece nechce žít v cizím státě. Otázka ale zní jinak: má menšina skutečně právo na ozbrojenou vzpouru? Smí se násilně se odtrhnout od státu, jestliže v něm žít nechce, jako to učinili čeští Němci v roce 1938 či krymští Rusové v roce 2014? A má v takovém případě národní stát právo poskytnout při separaci „své“ menšině přímo či nepřímo ozbrojenou pomoc, jestliže to považuje za potřebné nebo výhodné pro své vlastní strategické zájmy, jako to učinilo v roce 1938 Německo či v roce 2014 Rusko?
Mezinárodní právo na tuto otázku zdánlivě přímo odpověď nedává. Proti sobě tu totiž stojí dva mezinárodně uznávané principy, které jsou ale vzájemně neslučitelné: právo národů na sebeurčení včetně odtržení a zásada svrchovanosti každého státu a nepřípustnosti změn jeho hranic silou. Pokud ale pečlivě provedeme analýzu, odpověď najdeme.
Připusťme na chvíli, že menšina má právo na odtržení a následné připojení se ke svému “národnímu“ státu a že tedy secese Krymu z vůle tamního ruského obyvatelstva je v pořádku. Většina Rusů na Krymu je totiž nepochybně s novým stavem spokojena. Současně nám ale vznikla na Krymu nová menšina složená z Ukrajinců a místních Tatarů, kteří si připojení k Rusku nepřáli. Není důležité, že tato menšina je početně menší, než byla ruská menšina v době, kdy Krym ještě patřil Ukrajině: národy a národnostní skupiny mají přece stejná práva bez ohledu na svou početnost. Jak se nyní vyrovnáme s nároky této nově vzniklé národnostní menšiny? Toto obyvatelstvo logicky musí mít rovněž právo na secesi, tedy nyní na odtržení od Ruska. Bude Ruská federace tolerovat, jestliže se zítra za podpory z Ukrajiny vzbouří a bude žádat spojení s Ukrajinou? Všem je nám asi jasné, jak by vláda Ruské federace reagovala. Samozřejmě, Ukrajinců je dnes na Krymu málo, a jejich vzpoura proto reálně nehrozí. Ale jak řešit situaci na území, kde žijí dvě zhruba stejně početné národnostní skupiny, anebo dokonce více početných národních skupin, z nichž pochopitelně každá chce připojení k „vlastnímu“ státu?
Z uvedeného příkladu je zřejmé, že už z čistě praktických důvodů nelze uznat právo národnostní menšině na násilnou secesi, protože by to vedlo k trvalé nestabilitě a nemožnosti vytýčit smysluplné hranice mezi státy. Jakkoliv byla vůle ruskojazyčného obyvatelstva Krymu po spojení s Ruskem zjevná a lidsky i psychologicky pochopitelná, nemění to nic na nepřípustnosti aktu jednostranné secese. Právo národa na sebeurčení včetně odtržení se proto může vztahovat jen na národ jako celek, nikoliv na národnostní menšinu. Z tohoto důvodu nemá žádný význam ani referendum, které se na Krymu konalo, protože většina nemůže hlasováním rozhodovat o nezadatelných právech menšiny. Jaký by byl asi výsledek plebiscitu v českém pohraničí, kdyby se tam v roce 1918 či 1938 hlasovalo o možnosti připojení k Německu? Význam by krymské referendum mělo jen tehdy, pokud by se pro secesi vyslovila většina jednotlivých národnostních komunit, tj. kdyby mělo podporu i většiny ukrajinského a tatarského obyvatelstva Krymu.
Diviš chtěl svým článkem asi říci, že anexí Krymu se nic tak strašného nestalo: Rusové z Krymu se spojili s Rusy v Rusku, což si vždycky přáli. Krym je pro Ukrajinu definitivně ztracen, a do války kvůli tomu svět jistě nepůjde, je tedy třeba přestat harašit zbraněmi a hledat nějaké diplomatické řešení. Z čeho ale má takové řešení vycházet a o co se má opírat, když zde už dnes není žádná záruka, že dohody – ať už by byly jakékoliv - budou skutečně dodrženy? Anexí Krymu se ve skutečnosti stalo mnohem více, než si Diviš myslí: byla totiž zcela zpochybněna zásada neměnitelnosti hranic silou, jež byla základním stavebním kamenem helsinského paktu o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975. Jakákoliv smlouva platí jenom tehdy, pokud jsou všichni signatáři ochotni ji dodržovat, jinak ztrácí platnost – je takzvaně roztrhána. Jednostrannou separací Krymu za aktivní účasti Ruska byl helsinský pakt definitivně roztrhán a dnes má již cenu jen historickou. Byl završen proces, který bohužel začaly v roce 2008 USA, když souhlasily s odtržením Kosova od Srbska a jeho následným uznáním, a který pokračoval v témže roce ruským uznáním samostatnosti Jižní Osetie a Abcházska, dvou republik odtržených od Gruzie.
Krize na Krymu a na východní Ukrajině nám také přinesla jedno ponaučení: mezinárodní dohody a garance negarantují samy o sobě vůbec nic, pokud za nimi nestojí reálná síla. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, stejně jako OSN jsou historickým vývojem překonány, neboť jsou vůči jednostranným rozhodnutím velmocí zcela bezmocné či nefunkční. Naproti tomu kdo má dostatečně silnou armádu nebo spolehlivého spojence, ten se nemusí bát a může ledacos dovolit. Může se za těchto okolností někdo divit, že stále nové a nové evropské státy vidí svou jedinou spásu v členství v NATO?