Někdy v polovině sedmdesátých let minulého století jsem přijel do města Sušice a na náměstí jsem objevil na jednom domě desku s následujícím textem: „Na tomto místě byla deska děkující americké armádě za osvobození města. Byla sejmuta na protest proti americké agresi ve Vietnamu.“ Absurdita tohoto sdělení mne tehdy zaujala: každý soudný člověk přece musel pochopit, že přínos americké armády pro naše osvobození nijak nesnižuje americká válka ve Vietnamu, protože jde o v čase zcela nesouvisející věci

Na první pohled se zdálo, že sejmutí desky je součástí tehdejšího přepisování historie, které mělo účast americké armády na osvobození Československa vymazat z národní paměti. Až pak mne napadlo, zda ve skutečnosti nejde o rafinovanou provokaci, mající ve skutečnosti na osvobození západních Čech nepoučeného návštěvníka upozornit. Na můj tehdejší dotaz kolemjdoucích, co si o desce myslí, totiž všichni odpověděli, že Sušici samozřejmě skutečně osvobodili Američané.

Na onu desku, informující o sejmuté jiné desce, jsem si nyní vzpomněl v souvislosti s peripetiemi kolem pomníku maršála Koněva v Praze 6. Téměř třicet let socha nevadila; až teď se stala součástí politického boje mezi opožděnými debolševizátory a neméně opožděnými „demokraty“. Opakované akce vandalů proti pomníku, vysvětlující tabule, kterou u pomníku umístila radnice Prahy 6 a především jeho opakované zahalování a přitom sehrálo naprostou úlohu, jako ona deska v Sušici. Kdo o pomníku nevěděl, ten se o něm nyní dozvěděl. A samozřejmě, dozvěděl se také, že měl skutečně svůj podíl na osvobození Československa. Starostu Prahy 6 ovšem rozhodně nepodezírám, že by chtěl tímto způsobem připomínat význam rudé armády pro naše osvobození.

I když se to mnohým lidem u nás nelíbí a zřejmě by chtěli, aby tomu bylo jinak, rozhodující účast rudé armády na osvobození Československa je nezpochybnitelným faktem; na tomto faktu nic nemůže změnit skutečnost, že o třiadvacet let později tatáž armáda přišla znovu do Československa, tentokráte jako okupant. Stejně tak není žádná vazba mezi sovětským osvobozením Československa v roce 1945 a našimi případnými výhradami k současné ruské politice a už vůbec ne k našemu odmítavému stanovisku ke komunismu. Naprostá většina vojáků a důstojníků rudé armády, především těch záložních, byla bezpartijní. Ruští vojáci nebojovali za komunismus, ani nešli šířit do světa proletářskou revoluci: šli do války, protože si uvědomovali si, že vítězství Německa by znamenalo nejen likvidaci komunistického systému (což by mnozí z nich jistě přivítali), ale také likvidaci ruské státnosti v jakékoliv formě a perspektivně možná i vyhubení celého ruského národa, resp. slovanských národů v Evropě vůbec. Jejich patriotismus a oběti jsou hodné naší úcty.

Nebudu se zabývat rolí Koněva v maďarských událostech roku 1956 ani jeho rolí při přípravě invaze do Československa, protože – jak už jsem řekl – jeho význam pro porážku Německa v druhé světové válce to nijak nesnižuje. V souvislosti s politím Koněvovy sochy barvou a následnými peripetiemi se ale objevilo jiné tvrzení, k němuž bych se rád jako historik vyjádřil: Koněv prý Prahu neosvobodil, protože Praha byla 9. května už osvobozená pražským povstáním a Němci zde již nebyli. Vzato z čistě vojenského hlediska je to pravda: Česká národní rada 8. května odpoledne přijala kapitulaci velitele německé pražské posádky generála Rudolfa Toussainta a umožnila německým jednotkám odejít z Prahy do amerického zajetí pod podmínkou, že složí těžké zbraně. Z českého pohledu bylo úplně jedno, jestli německé vojáky zajmou Američané, nebo Sověti, byť Moskva to samozřejmě viděla jinak; přijetí kapitulace bylo rozumné rozhodnutí, pro které hlasoval i Josef Smrkovský, který v ČNR zastupoval KSČ (toto hlasování mimochodem Sověti Smrkovskému nikdy neodpustili a právě kvůli němu skončil v padesátých letech ve vězení). Když tedy ráno 9. května přijely do Prahy sovětské jednotky, byli už Němci skutečně pryč: zbylo tu jen pár fanatiků z SS, kteří odmítli odejít. Jenže tento fakt nelze vytrhávat z kontextu: Toussaint by nekapituloval, kdyby už 7. května nebyla podepsána v Remeši bezpodmínečná kapitulace Německa a tu by zase německé vrchní velení nepodepsalo, kdyby v té době už rudá armáda nestála v Berlíně. Ani květnové povstání by v protektorátě nevypuklo, kdyby již kapitulace Německa nebyla otázkou dní či hodin. Zamlčovat tyto souvislosti sice možná není přímo přepisováním historie, jak tvrdí ruské ministerstvo zahraničních věcí, ale je každopádně jejím zkreslováním. A to je v konečném důsledku totéž.

Osobně mně pomník maršálu Koněvovi nijak nevadí, a pokud jde o mne, nechal bych jej tam, kde je. Ale o Koněva mně ani tak nejde: jako historikovi mně jde především o to, aby výklad historie nepodléhal politickým zájmům a tlakům a aby dějiny nebyly účelově upravovány podle okamžité politické situace, jako je tomu ve známém románu George Orwella 1984.

(publikováno v Právu 5. 9. 2019, s. 7)