Pavel Novotný, starosta městské části Praha-Řeporyje za ODS, chce nechat postavit pomník padlým vojákům tzv. Ruské osvobozenecké armády (ROA), u nás tradičně označované podle svého velitele generála Andreje Vlasova jako vlasovci. Prý se zasloužili o osvobození Prahy víc než maršál Koněv. Z Pražského hradu zaznělo, že Česká republika pomník unese. Jistě, proč by neunesla. Ale je takový pomník vhodný?

Kdo byl generál Vlasov a co to byla ROA? Andrej Vlasov se v hodnosti generálporučíka vyznamenal na podzim roku 1941 v bojích o Kyjev, kdy vyvedl úspěšně armádu, které velel, z hrozícího obklíčení. V prosinci 1941 se zúčastnil bojů o Moskvu, kde opět prokázal svoje velitelské schopnosti, za což byl vyznamenán v lednu 1942 Řádem rudého praporu.

Pak ale dostal od Stalina úkol, který byl v té době těžko splnitelný: měl prorazit německou blokádu Leningradu. Jeho útok, pro který neměl dostatečné síly, skončil po těžkých bojích neúspěchem. Němci přešli do protiofenzivy. Armáda, které velel, byla obklíčena a pak prakticky rozbita a on sám po několika dnech, kdy se svým štábem bloudil po obsazeném území, upadl do německého zajetí. A zde nastal jeho zlom: bez ohledu na svou dosavadní kariéru v Rudé armádě se náhle prohlásil za bojovníka proti bolševismu.

Založil pod ochranou Němců Ruský osvobozovací výbor (ROV) a začal se souhlasem německých vojenských míst ze sovětských zajatců organizovat Ruskou osvobozeneckou armádu, která měla po boku Němců bojovat proti sovětské moci. V proklamaci z jara 1943 (tzv. smolenská výzva) vyzýval sovětské důstojníky a vojáky k dezerci a zajatce ke vstupu do ROA.

V letácích Ruský osvobozovací výbor vyzýval k boji proti bolševismu po boku německé armády; politicky ROV usiloval o „nové Rusko“ a dokonce se odvolával na odkaz první ruské (únorové) revoluce. Němci samozřejmě jeho iniciativu využili, i když na druhé straně ROA stejně příliš nedůvěřovali.

Sovětští zajatci vstupovali do ROA z různých důvodů: jedni prostě proto, že podmínky v německých zajateckých táborech byly nesnesitelné a Stalin navíc prohlásil všechny zajatce za zrádce.

Zajatí vojáci a důstojníci měli vlastně dvě perspektivy: buď pomalá smrt v důsledku hladu a těžké práce v německém zajateckém táboře, anebo – v případě přežití tohoto tábora a osvobození sovětskou armádou – ještě pomalejší smrt v důsledku vysilující práce v sovětském táboře nucených prací. Na tyto perspektivy se znamenitě hodilo ruské pořekadlo o tom, že mezi morem a cholerou si nelze vybrat.

Vstup do ROA tak mnohým dával zdánlivou perspektivu dalšího života. Vždyť co kdyby Německo skutečně válku nakonec vyhrálo? Podle knihy Souostroví Gulag od Alexandra Solženicyna byli i tací, kteří vstupovali do ROA jen na oko: chtěli se znovu dostat na frontu, aby pak mohli přeběhnout zpět k Rudé armádě. Šance byly ale minimální: jednak byly jednotky ROA do přímého boje proti Rudé armádě nasazeny až v závěru války a jednak sovětské polní soudy každého zajatce, o němž se zjistilo, že byl v ROA, odsuzovaly bez milosti k trestu smrti.

A pak zde ovšem byla ještě další skupina: odpůrci komunistického režimu, často příbuzní obětí čistek, kteří viděli v ROA možnost, jak si nyní s německou pomocí vyřídit s bolševiky osobní účty.

Bolševický režim postrádal jakoukoliv legitimitu: Lenin a jeho muži se dostali k moci převratem, když svrhli v listopadu 1917 prozatímní vládu a pak nechali rozehnat demokraticky zvolené ústavodárné shromáždění, které mělo dát Rusku ústavu. Režim, zavedený Stalinem, páchal stejně odporné zločiny jako nacionálně-socialistický systém v Německu. Samotný boj proti sovětské moci za demokratické Rusko je z hlediska vyššího principu mravního možné vnímat jako oprávněný.

Jenže v letech 1941–1944 vypadala situace poněkud jinak. Wehrmacht přece nevtrhl do SSSR, aby tam přinesl svobodu jeho národům „v duchu únorové revoluce“, jak tvrdily manifesty a letáky ROV. Svobody a práva, která dala národům Ruska únorová revoluce, byly totiž právě v Německu po nástupu nacistů v roce 1933 zrušeny a samozřejmě neexistovaly ani v zemích, které si Německo v letech 1939–1941 podrobilo.

Každý, kdo měl oči, musel tedy ihned pochopit, že program ROV je pouhou vějičkou, prázdnými slovy bez reálného obsahu. Těžko věřit, že právě Vlasov a jeho důstojníci, někdejší velitelé Rudé armády a členové komunistické strany, mysleli program svobodného Ruska vážně. Každopádně ale museli vědět, že jde o program v dané situaci nereálný, protože Němci by ani v případě kapitulace SSSR a demontáže sovětského režimu nic podobného nedovolili.

O tom, že doufat v pomoc Německa je zcela naivní, se nejpozději do konce roku 1941 musel na okupovaném území SSSR přesvědčit každý soudný člověk. Vždyť ani pobaltské národy, jejichž republiky byly v létě 1940 anektovány do SSSR a které vítaly německou armádu jako svou osvoboditelku, se obnovení své samostatnosti nedočkaly. Totéž platilo i o Ukrajincích a dalších národech.

Za nové, lepší, demokratické Rusko a za svobodu pro národy SSSR nebylo možné v letech 1941–1944 bojovat po boku nacistických armád, protože ty neměly za úkol instalovat v Rusku nějakou novou, nebolševickou vládu. Celé jeho území až po Ural a Kavkaz mělo být proměněno v několik generálních komisariátů, podobných těm, které byly už v roce 1941 zřízeny na Ukrajině a v Pobaltí.

To, že cílem Hitlera není zničit bolševický režim, ale zničit Rusko, si dobře uvědomovala i ruská „bílá“ emigrace v západní Evropě a Americe, a proto její hlavní představitelé se od Vlasovovy akce distancovali. Generálovi Sergeji Vojcechovskému, který byl posledním velitelem „bílé“ armády generála Kappela za občanské války a byl potom přijat do čs. armády (za války žil v Praze a měl kontakty s odbojovou organizací Obrana národa), jsou v této souvislosti připisována tato slova: „Sovětský režim nikdy neuznám; ale proti ruskému vojákovi bojovat nepůjdu.“

Motivy sovětských zajatců vstupujících do ROA se dají z čistě lidského hlediska pochopit. Žádný stát a žádný režim na světě ale nemá za války slitování s dezertéry a tím méně s vlastními vojáky, kteří obrátí zbraň proti němu. Zajatce, kteří vstoupí do nepřátelské armády a bojují proti vlastnímu státu, mezinárodní válečné právo nechrání a polní zákoníky všech dob a všech armád pro ně znají jediný trest: smrt, a to zpravidla nikoliv čestnou smrt před popravčí četou, nýbrž potupnou smrt oběšením.

Ať už byly pohnutky generála Vlasova a dalších sovětských zajatců k přechodu do německých služeb jakékoliv, nemůžeme se divit, že je Rusko i dnes považuje za zrádce. Stejně se ostatně na problém dívaly bezprostředně po válce i USA a Velká Británie, které příslušníkům ROA odmítly poskytnout azyl a vydaly je sovětským úřadům.

Za situace, jaká nastala po vpádu německé armády na vlastní ruské etnické území, bylo morální povinností každého Rusa, ať už byl jeho postoj k sovětskému režimu jakýkoliv, podpořit válečné úsilí SSSR, anebo je alespoň nemařit. A naprostá většina Rusů se právě takto zachovala, protože chápala, že nyní jde nikoliv o Stalina (kterého mnozí nenáviděli), nikoliv o socialismus (který byl mnoha lidem zcela lhostejný), ale o zachování ruského státu.

Ano, starosta Novotný má pravdu: jednotky ROA, nacházející se v závěru války v protektorátě, na rozkaz generála Buňačenka přitáhly v květnu 1945 Praze na pomoc. Vojensky byla tato pomoc povstalcům jistě vítána. ROA za minutu dvanáct – či spíše: minutu po dvanácté – opět změnila strany a vystoupila proti německé armádě. Z hlediska ROA šlo ale především o alibistickou akci, která měla vylepšit jejich obraz před odchodem do amerického zajetí. Česká národní rada si ostatně uvědomovala politickou problematičnost přijetí pomoci od ROA, a proto ji nakonec raději odmítla. Těch asi tři sta mužů ROA, kteří padli, si zaslouží řekněme pietní hrob, třeba na pravoslavném hřbitově na Olšanech; stavět ale vlasovcům hned pomník, to znamená rehabilitovat jejich činnost jako celek. A to není dobrý nápad.