Někdejší český ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg uveřejnil v Právu (13. 11.) článek o nuceném odchodu Arménů z Náhorního Karabachu a připomněl při té příležitosti také genocidu Arménů v někdejší osmanské říši v roce 1915. Na článek reagoval turecký velvyslanec v České republice Egemen Baǧiş v replice s názvem „Arméni vracejí území, která okupovali“ (Právo, 16. 11.). I když se jeho text týká také především Náhorního Karabachu, vyjádřil se krátce i k arménské otázce za první světové války. Napsal doslova: „Nespočet spolehlivých zdrojů dokládá, že Arméni trpěli pouze tím, že byli přesídleni, nikoli tím, že by čelili genocidě.“

K otázce příslušnosti Náhorního Karabachu se tu vyjadřovat nechci, protože tato otázka je skutečně velmi komplikovaná, avšak k popírání genocidy Arménů v osmanské říši se jako historik vyjádřit musím. Jaká je skutečnost? K masakrům Arménů docházelo v osmanské říši už v 19. století. Za vlády sultána Abdülhamida II. bylo v letech 1894-1896 na různých místech maloasijské Anatolie zmasakrováno nejméně 80 000 Arménů (někteří historici udávají čísla ještě mnohem vyšší, až 300 000). K dalšímu masakru došlo v roce 1909.
Počátkem listopadu 1914 vstoupila osmanská říše do první světové války na straně Německa a Rakouska-Uherska, což pro ni znamenalo vojenský střet s Ruskem na tzv. kavkazské frontě. Osmanská armáda zahájila ofenzívu s cílem získat provincii Kars ztracenou ve prospěch Ruska v roce 1878, avšak na přelomu let 1914-1915 byla obklíčena pak rozbita v bitvě u Sarikamiše (Sarikamiş); ministr války Ismail Enver Paša, který se potřeboval před veřejností a před vládním kabinetem nějak ospravedlnit, účelově označil za příčinu debaklu armády údajnou zradu místních Arménů. Je pravda, že arménské obyvatelstvo místy vítalo a podporovalo postupující ruskou armádou, kterou vnímalo jako osvoboditelku, nešlo ale o všeobecný jev. Ostatně i kdyby tomu tak bylo, v žádném případě by to ani tak neospravedlňovalo následná plošná protiarménská opatření turecké vlády.
U zrodu plánované genocidy stáli tři vysocí příslušníci vládnoucí strany „Jednota a pokrok“ (tzv. malodoturci) a sice ministr vnitra Mehmed Talaat Paša, ministr námořnictva Ahmed Džemal Paša a už zmíněný ministr války Ismail Enver Paša, kteří se rozhodli „definitivně vyřešit arménský problém“. 24. dubna 1915 byli pozatýkáni a potom většinou bez soudu popraveni představitelé arménské inteligence a příslušníci elit. 27. května schválila osmanská vláda „zákon o dočasném přesídlení“, který se stal právním podkladem pro deportace veškerého arménského obyvatelstva do nehostinných oblastí Syrské pouště. Jenže o přesídlení ve skutečnosti nešlo: pěší přesuny statisíců lidí na vzdálenost mnoha set kilometrů, při nichž byli „přesídlenci“ terčem násilí jak vojáků a četníků, doprovázejících konvoje, tak především zfanatizované muslimské spodiny, měly ve skutečnosti zcela jiný cíl: likvidaci co největšího počtu Arménů. Po cestě také skutečně velká část přesídlených zahynula hlady a žízní, byla přímo zabita, nebo sama spáchala sebevraždu. Pro přesídlené Armény byly zřízeny koncentrační tábory v okolí města Aleppo (v dnešní Sýrii), kde byly úmyslně vytvořeny takové podmínky, aby v nich lidé nemohli přežít; část těch, kteří došli do Aleppa, byla po krátkém čase odvedena dál do východních provincií, především do města Deir ez-Zor na břehu Eufratu; ačkoliv místní arabské obyvatelstvo se k Arménům chovalo slušně a snažilo se jim pomáhat, většina se nezachránila, protože byla postupně povražděna vojáky.
Lidské ztráty Arménů odhadují historici až 1,5 milionu, přičemž spodní odhad činí 800 000. Z Arménů se zachránili ti, kteří se dostali na území pod kontrolou postupující ruské armády, anebo kteří včas utekli a ztratili se ve velkých městech, odkud potom utekli do ciziny. Zachránili se také Arméni z města Van a okolí, kteří v předtuše hrozící smrti se ještě před zahájením deportací postavili osmanským úřadům na odpor se zbraní v ruce. Arménská milice ve Vanu se hrdinně bránila několik týdnů tureckému obklíčení, dokud město v květnu nevysvobodila postupující ruská armáda generála Nikolaje Judeniče. Z deportovaných Arménů přežilo jen poměrně málo osob. Majetek Arménů byl rozkraden anebo zničen.
Naprostá většina států, včetně České republiky, arménskou genocidu uznává. Oficiální stanovisko Turecka je ale takové, že Arméni se stali obětmi důsledků občanské války, která v důsledku ruského vpádu vypukla mezi nimi a muslimským obyvatelstvem, přičemž lidské ztráty byly na obou stranách. Toto je také teorie kontraverzního amerického historika Justina McCarthyho, profesora na Univerzitě v Louisville v Kentucky, na kterého se velvyslanec Baǧiş odvolává. Je možné, že k pogromům na muslimy místy skutečně docházelo, jenže jako celek tato teorie neobstojí: deportace Arménů se přece týkaly od počátku plošně celé arménské komunity včetně žen a dětí a byly prováděny úmyslně tak, aby obětí bylo co nejvíce. Po první světové válce ostatně o tom, že masakry nařídila přímo vládní místa nikdo nepochyboval. „Tři pašové“, kteří ještě před kapitulací osmanské říše stačili utéct do Německa, byli v nepřítomnosti tureckým vojenským soudem v Istanbulu v roce 1919 odsouzeni k trestu smrti; v zahraničí je potom postupně vypátrali a zlikvidovali členové podzemní Arménské revoluční federace.
Samotný mladoturecký režim, který se z liberálního hnutí změnil v diktaturu a přivedl osmanskou říši v důsledku spojenectví s Německem ke katastrofální porážce a rozpadu, byl smeten revolucí vedenou Mustafou Kemalem (později nazývaným Atatürk, tj. otec Turků). Dnešní Tureckou republiku, která se odkazu této revoluce hlásí, a tím méně její současné představitele samozřejmě nikdo neviní za genocidu Arménů v roce 1915. Jejím popíráním ale nikdo prestiži současného Turecka nepomůže.
(zkrácená verze otištěna v Právu, 3. 12. 2020, s. 7)