Už v červenci 2021 Vladimír Putin uveřejnil esej o Ukrajině, které upřel právo na samostatnou existenci: tvrdil, že Ukrajina nemá vlastní samostatnou historii, nemá tradici vlastní státnosti; proto Ukrajina sice může existovat jako formálně samostatný stát, ale jen v nějakém svazku s Ruskem, tedy asi tak, jako Bělorusko. V televizním projevu krátce před uznáním odštěpenecké Doněcké a Luhanské lidové republiky (22. února) dal Putin jasně najevo, že Ukrajina je historicky ruská země; Ukrajinci nejsou a nikdy nebyli svébytným národem, ale jen – podobně jako Bělorusové - jakousi větví Rusů, s nimiž jsou historicky, kulturně i jazykově spjati. Ukrajinská státnost je produktem Sovětského svazu a vznik samostatné Ukrajiny jen důsledkem jeho rozpadu. Ukrajince prý vymyslel Lenin a jsou tedy vlastně produktem bolševického režimu. Svou myšlenku pak Putin rozvedl takto: vláda v Kyjevě se od roku 2014 snaží zbavit všeho ruského a nazývá to dekomunizací; když už tedy ukrajinští „fašisté“ takto postupují, neměli by zůstávat na půli cesty a měli by v rámci dekomunizace uznat, že jsou vlastně Rusové, tak jako jimi byli před bolševickou revolucí v roce 1917.

Třeba říci, že Putin ve svém projevu nebyl vůbec originální: zopakoval jen ve velmi mírně modifikované formě starou doktrínu carské vlády o trojjediném ruském národu skládajícího se z Velkorusů, Bělorusů a Malorusů (tj. Ukrajinců). Carská vláda popírala existenci svébytného ukrajinského národa a „maloruský separatismus“ prohlašovala za umělý konstrukt vzniklý v Berlíně a ve Vídni s cílem rozbít „jednotný“ ruský národ. Jak vidno, Putin pouze nahradil Berlín a Vídeň Leninem, který skutečně už před první světovou válkou Ukrajince jako národ uznával. Ale ani výrok o tom, že Ukrajince vymyslel Lenin a jeho bolševický režim, není původní, byť to možná Putin sám neví: podobná fantasmagorická tvrzení nacházíme ve dvacátých letech v pracích ruských pravicových „bílých“ emigrantů. Pravda ovšem také je, že to, co Putin řekl, si nemalá část Rusů skutečně myslí, nebo alespoň: až do vypuknutí současné rusko-ukrajinské války myslela. Mnoho Rusů totiž nedokáže vnímat Ukrajince jako skutečně od sebe zcela odlišný národ, ale vidí v nich jakési „mladší bratry“, které je třeba chránit, a to bez ohledu na to, zda si to přejí nebo nikoliv. Situace do značné míry připomínala dřívější paternalistický pohled Čechů a Slováky, kteří také přeceňovali význam jazykové blízkosti obou národů. Je možné, že právě současná rusko-ukrajinská válka, v níž se Ukrajinci houževnatě brání ruské invazi a dávají tak viditelně najevo, že o žádnou ruskou pomoc od Putina nestojí, přinese v ruské společnosti zlom.
Ukrajina, jak název napovídá, znamená „zemi na okraji“. Od pozdního středověku tak byla označována tzv. pustá pole, rozsáhlá území za peřejemi („prahy“) na dolním toku Dněpru, která byla v důsledku vpádu Mongolů (Tatarů) na území Kyjevské Rusi ve 13. století prakticky vylidněna. Sem, na území „za prahy“ (odtud „Zaporoží“) se začali postupně stěhovat jako kolonisté patřící k různým etnikům i k různým sociálním skupinám. Vzato čistě teoreticky bylo 15. století toto rozsáhlé území součástí Litevského velkoknížectví a po vzniku polsko-litevského soustátí v roce 1569 se stalo součástí Polska. Reálně šlo o „zemi nikoho“, kde postupně vznikaly osady vojenských kolonistů, tzv. kozáků. Upevňující se polský stát je na jedné straně používal k obraně proti vpádům krymských Tatarů a osmanských Turků, na druhé straně se ale snažil dostat kozáky pod svou pevnou kontrolu a omezoval jejich dosavadní samostatnost. To vedlo od konce 16. stol. k občasným povstáním. K největšímu z nich došlo v roce 1648 pod vedením Bohdana Chmelnyckého, který dokázal Poláky porazit a zřídil na dolním Dněpru „území záporožského vojska“, fakticky samostatný kozácký stát. Ukrajinská historiografie tradičně považuje tento útvar za raně novověký ukrajinský stát a záporožské kozáky za Ukrajince. Chmelnyckij ovšem věděl, že trvale se Polákům neubrání a proto nakonec v roce 1654 přijal svrchovanost ruského cara Alexeje Michajloviče. To vedlo k válce nové rusko-polské válce, která skončila v roce 1667 rozdělením Ukrajiny podle řeky Dněpru: Rusko získalo levobřežní Ukrajinu včetně Kyjeva (který ležel na pravém břehu), pravobřežní Ukrajina zůstala Polsku. Kozácká samospráva byla ovšem v carském Rusku postupně omezována, až za vlády Kateřiny II. v roce 1764 reálně zanikla (na pravobřežní, tj. polské Ukrajině, byla zrušena už v roce 1699). Z kozáků byly v Rusku byly v roce 1783 vytvořeny regulérní jezdecké oddíly v rámci carské armády. V rámci trojího dělení Polska v letech 1772-1775 se postupně do rámce ruského státu dostala i větší část pravobřežní Ukrajiny až na Halič, která připadla Rakousku.
Novodobého ukrajinský národ vznikal postupně během 19. století, tj. ve stejné době jako většina národů ve střední a jižní Evropě. V Ruské říši v první polovině století ještě pro mnoho ukrajinských intelektuálů nebyl problém být současně Ukrajincem a cítit se i Rusem. Dobrým příkladem je klasik ruské literatury Nikolaj Vasiljevič Gogol, ruský spisovatel ukrajinského původu. Ukrajince a Rusy spojovala především pravoslavná víra, avšak ukrajinská identita se postupně začala formovat v opozici k identitě ruské. Ruská vláda ostře zasáhla. V roce 1876 vydal car Alexandr II. zvláštní nařízení, kterým bylo zakázáno tisknout knihy v ukrajinštině nebo ukrajinské knihy dovážet ze zahraničí. Zakázáno bylo vydávání jakýchkoliv ukrajinských novin, stejně jako ukrajinských divadelních představení. Naproti tomu v rakouské Haliči se ukrajinský život mohl rozvíjet celkem volně, ukrajinština byla zavedena do obecných škol i středních škol; dominantní postavení v Haliči měli ovšem Poláci a tak se zde ukrajinská národní identita formovala především v protikladu s identitou polskou.
Jako všechny národy, i Ukrajinci využili první světové války k boji za národní nezávislost. Problémem ovšem bylo, že s ohledem na rusko-rakouský konflikt bojovali ve dvou proti sobě stojících armádách a ukrajinští politici dlouho neměli jasno, zda se mají raději orientovat na dohodové státy anebo na centrální mocnosti (tj. na Německo a Rakousko-Uhersko). Situaci nakonec vyřešila bolševická revoluce v Rusku, po které Ukrajina v lednu 1918 vyhlásila samostatnou Ukrajinskou lidovou republiku. Na podzim, po rozpadu Rakouska-Uherska, vyhlásili samostatnou Západoukrajinskou lidovou republiku také haličtí Ukrajinci ve Lvově, kteří se ale okamžitě dostali do konfliktu s Poláky, kteří už od počátku považovali Halič za součást vznikajícího obnoveného polského státu. Samostatnost Ukrajiny tak měla krátké trvání: už v létě 1919 obsadila Halič polská armáda a připojila ji k Polské republice. Ukrajinská lidová republika, kde se po celou dobu její krátké existence vystřídaly tři různé režimy, nakonec padla do rukou bolševiků, kteří zde zřídili Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku (USSR). Ta se stala v roce 1922 svazovou republikou SSSR.
Idea samostatné Ukrajiny žila dál. V meziválečném období se hlavní hybnou silou stala Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), bojující od třicátých let v Haliči teroristickými metodami proti polskému státu. V srpnu 1939 došlo na II. sjezdu OUN k rozkolu na konzervativní křídlo vedené plk. Andrijou Melnykem a radikálním křídlo vedené mladým Stepanem Banderou (ten se nemohl sjezdu osobně zúčastnit, protože si v té době odpykával trest doživotního vězení za účast na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého; z vězení se dostal po vypuknutí německo-polské války v září 1939). Melnyk prosazoval orientaci na nacistické Německo, a to za všech okolností. Bandera vycházel z přesvědčení, že žádný stát v Evropě nemá zájem na vzniku samostatné Ukrajiny; byl ochoten spolupracovat s Německem, ale nikoliv bezpodmínečně a bez výhrad. Banderovy obavy se brzy naplnily. 22. června 1941 Německo zaútočilo na Sovětský svaz a 30. června německé jednotky obsadily Lvov. Banderův zástupce Jaroslav Stecko zde téhož vyhlásil obnovení samostatnosti ukrajinského státu a ustavení prozatímní ukrajinské vlády. Němci to ale odmítli; Bandera byl zatčen (spolu s mnoha dalšími představiteli banderovské frakce OUN) a až do podzimu 1944 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. OUN začala na území Ukrajiny organizovat vlastní ozbrojené jednotky; postupně pohltila několik dalších ukrajinských vojenských organizací včetně Ukrajinské povstalecké armády (UPA), jejíž název převzala. UPA bojovala nejprve proti ustupující rusé armádě, poté proti německým okupantům, a nakonec v roce 1944 opět proti rudé armádě. Současně se na Volyni a v Haliči, tedy v oblastech, které před válkou patřily Polsku, dostala do konfliktu s podzemní polskou Zemskou armádou (Armia Krajowa – AK). Ve snaze dosáhnout „etnicky čistého území“ UPA na Volyni a později i v Haliči rozpoutala masakry proti polským rolníkům, které jsou největší skvrnou na její válečné činnosti. Bandera na volyňské řeži žádnou vinu ale neměl, protože v té době seděl v koncentračním táboře. Je také třeba říci, že banderovská frakce neměla nic společného s vytvořením ukrajinské divize SS-Galizien v roce 1944. Vznik této divize, která bývá často vydávána za důkaz kolaborace UPA s nacisty, byl záležitostí melnykovské frakce OUN; banderovci se od akce distancovali a vyzvali členy divize, aby dezertovali a vstoupili do řad UPA.
OUN považovala demokracii za nefunkční systém; ukrajinský stát měl být budován na základě integrálního nacionalismu vypracované, což byl filozofický a ideologický systém vytvořený v meziválečném období Dmytrem Doncevem. Systém byl synkretismem různých myšlenkových směrů a převzal některé myšlenky italského fašismu, nikoliv však německého nacionálního socialismu. Při kritice ukrajinského hnutí a OUN bývá především zdůrazňován nedemokratický, částečně fašizující program této organizace, dále pak spolupráce s nacisty za války a účast na etnických čistkách proti Polákům a částečně na některých místech (hlavně na počátku nacistické okupace Ukrajiny) i proti Židům. Tato kritika programu i činnosti je jistě oprávněná. Zločiny páchané UPA nelze omlouvat či dokonce zpochybňovat. To ale nijak nezpochybňuje a ani nemůže zpochybnit právo Ukrajinců na vlastní stát (tehdy) a právo zvolit si takový režim a takovou politickou orientaci svého státu, jakou uznají za vhodnou (dnes). Postoj k OUN a UPA je i dnes na Ukrajině rozporný a je předmětem diskusí, k ideologii integrálního nacionalismu OUN se ale dnes žádná relevantní politická síla či skupina nehlásí. Na řadu kroků ukrajinské vlády v posledních letech je třeba dívat se kriticky, rozhodně ale nelze současnou ukrajinskou vládu považovat za nedemokratickou, fašistickou či dokonce „nacistickou“, jak tvrdí kremelská propaganda. Ostatně, ani kdyby vláda v Kyjevě nebyla demokraticky ustanovena, a i kdyby se otevřeně hlásila k myšlence integrálního nacionalismu, ani potom by to neospravedlňovalo ruskou invazi.
Hlavním problémem Putina i mnoha lidí v Rusku je neschopnost akceptovat skutečnost, že výsledky druhé světové války již neplatí. Z toho, že Rudá armáda v roce 1945 došla až do Berlína a do Prahy dnes nevyplývá vůbec nic, stejně jako nic nevyplývá z toho, že v roce 1814 došla ruská vojska až do Paříže. Nic nevyplývá ani z toho, že Ukrajina byla v letech 1922-1991 součástí Sovětského svazu, protože ten už neexistuje. Dávno bylo jasné, že Putin sní o obnovení hranic dávného Ruského impéria, nicméně se přiznám, že jsem do poslední chvíle nevěřil, že Ukrajinu napadne; nedovedl jsem si představit, že by poté, co opakovaně ujišťoval, že Rusko nemá v úmyslu na Ukrajinu zaútočit, učinil přesný opak a udělal tak ze všech lidí, kteří se v poslední době snažili o zlepšení vztahů k Rusku, užitečné idioty. Jenže se přepočítal. Ve čtvrtek 24. února, kdy začal ruský útok, vypadala situace téměř beznadějně; dnes je situace mnohem lepší. Nevím, jak válka na Ukrajině dopadne; přeji si samozřejmě, aby Ukrajinci ruské interventy vyhnali a doufám, že se tak stane. Ale i kdyby se tak (nedej Bože) nestalo, a Putin vojensky na Ukrajině vyhrál, politicky by nezískal nic. Svým neuváženým krokem, kdy celému světu lhal, že Ukrajinu nenapadne, a pak to udělal, totiž ztratil kredibilitu: nemůže už dávat žádné záruky, protože jim nikdo neuvěří a nikdo si s ním nebude chtít špinit ruce. Putin ale poškodil především Rusko: vehnal je do ekonomické, politické a mezinárodní izolace, a ze které se bude těžko a velmi dlouho dostávat. Izolace těžko výrazně povolí, dokud je Putin v úřadě. Odskáčou to obyčejní Rusové, což je mi sice osobně velmi líto, ale nedá se s tím nic dělat – je na ruských občanech samotných, aby zvážili, zda je Putin skutečně vhodným prezidentem.
Kdyby měl Putin lepší schopnost analytického myšlení, pochopil by, že bez ohledu na vojenský výsledek operací na Ukrajině dosáhl pravý opak toho, co původně chtěl. Evropští státníci nyní pochopili, že na Putina platí jedině hůl. V nové situaci – dokud je Putin v Kremlu – nemá Evropa jinou možnost, než urychleně rozmístit ve východní Evropě jednotky NATO a sofistikované zbraňové systémy. Na pořadu dnes je opět rovněž otázka případného členství Finska a Švédska v NATO – budou-li si tyto státy přát. A především: Ukrajinci dokazují, že se umí bránit. Je smutné, že mnoho západních státníků o tom ještě před několika dny pochybovalo. Proto by si členství v alianci rozhodně zasloužilo.

(publikováno v Právu, 1. 3. 2022)