Země NATO se údajně v polovině května dohodly, že nebudou dodávat Ukrajině některé zbraňové systémy, například letadla a tanky. Obávají se, že by Rusko mohlo považovat dodávky „za vstup do války“ (Právo, 27. 5.) Pokud je to pravda, je to špatné a velmi krátkozraké rozhodnutí. Rozeberme si, co vlastně znamená.

Každý, kdo absolvoval vojenskou službu a dostalo se mu nějakého vojenského vzdělání, ví, že pouze útok je prostředkem k porážce nepřítele. Pouhou obranou ještě nikdy nikdo žádnou válku nevyhrál. Bez těžkých zbraní se ovšem útočit nedá. Ukrajinská armáda tedy nebude mít možnost přejít do protiútoku a vytlačit okupační vojska ze svého území. Řečeno jinak, Ukrajina je bez vydatné západní vojenské pomoci odsouzena k porážce a k uzavření velmi nevýhodného míru. A jak takový mír bude vypadat?
V poslední době se nad Ukrajinou vznáší duch nového Mnichova. V zájmu míru je ukrajinská vláda vyzývána, aby se zřekla území, které Rusko okupuje. Věc se zdá na první pohled jednoduchá: argumentuje se tím, že obyvatelé na území Donbasu a Krymu jsou buď přímo Rusové, anebo rusky cítící Ukrajinci, kteří na Ukrajině tak jako tak žít nechtějí, takže pro Ukrajinu – i kdyby dobyla zmíněná území zpět – by znamenali jen problém. Není tedy lepší vzdát se těchto území dobrovolně? Dodejme: úplně stejně argumentovali i britští a francouzští politici v září 1938: vzdejte se dobrovolně Sudet, ubude vám tři miliony Němců a země bude stabilnější.
O tom, že část ruskojazyčného obyvatelstva Donbasu by přivítala připojení k Rusku nemůže být pochyb, ale to samo o sobě není argument, protože menšina sama nemůže jednostranně rozhodovat o svém odtržení, navíc s jasnou podporou sousedního státu. Německé obyvatelstvo v Československu přece také už v roce 1918 požadovalo připojení k Německu. Co je ale důležitější: úplně stranou u těchto „andělů míru“ zůstává fakt, že pokud si Rusko podrží území, která nyní okupuje, ztratí Ukrajina nejen Donbas, který je důležitou hospodářskou základnou země, ale pravděpodobně (v případě ztráty Oděsy) také přístup k moři a tím i o možnost vyvážet v dostatečné míře obilí. Takováto Ukrajina, byť si udrží formální samostatnost, už nebude schopná samostatné existence jako skutečně nezávislý stát. Bude vydána na milost a nemilost Rusku, stejně tak jako byla pomnichovská druhá republika vydaná na milost a nemilost Německu. Rusko pak bude moci nejen ovlivňovat politické poměry v Kyjevě, ale může také kdykoliv obnovit útok s novou, ještě větší silou, a nakonec dosáhnout západních hranic Ukrajiny, tj. realizovat původní plán, se kterým Putin válku zahájil. Důsledkem by byla ruská vojska na východních hranicích Slovenska, Maďarska, Rumunska a Moldavska, což rozhodně není nejen v zájmu Ukrajiny a těchto zemí, ale ani v zájmu Evropy vůbec.
Postoj NATO v otázce letadel a tanků pro Ukrajinu je velkým zklamáním. NATO vzniklo v roce 1949 jako aliance s cílem zabránit tehdejšímu Sovětskému svazu v ovládnutí celé Evropy. Tehdejší SSSR znamenal pro Evropu hrozbu, dnešní Rusko je bohužel v důsledku své agrese proti Ukrajině takovou hrozbou opět. Nynější rusko-ukrajinská válka přitom ukázaly dvě věci: za prvé, že různá „náhražková řešení“, jako bylo např. program NATO „Partnerství pro mír“ či Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) vůbec nefungují a členské státy před agresí neuchrání a za druhé, že se NATO Ruska bojí: bojí se války s ním, a proto nechce dodávat legitimní ukrajinské vládě těžké zbraně. To ale zpochybňuje nejen důvěryhodnost a efektivitu „Partnerství pro mír“ či OBSE, ale i NATO samotného. Aliance se přece uzavírají proto, aby se členské státy společně bály. Strach z Ruska je přitom zbytečný, protože Rusko si vojenský střet NATO nemůže dovolit.
Podpora Ukrajiny útočnými zbraněmi je věc nutná a potřebná nejen pro obranu Ukrajiny a Evropy. NATO má ještě čas svoje rozhodnutí přehodnotit. Ale mnoho času už nezbývá.


Tento článek byl publikován po mírné redakční úpravě deníku Právo 30. 5. 2022, s. 6 pod titulkem "Krátkozraké lavírování NATO".